Tom Ford

Tom Ford je americký módní návrhář a režisér. Narodil se 27. srpna 1961 v Texasu. Ještě za dob studií začal pracovat jako stážista v tiskovém oddělení módního domu Chloé. Po jejich ukončení přešel ke značce Gucci, která byla tehdy před bankrotem, kde se postupně propracoval až na post kreativního ředitele a mimo jiné už tedy začalo jeho koketování s vůněmi, neboť to v jeho hlavě vznikl koncept vám pravděpodobně velmi dobře známé vůně Gucci Envy. To jeho zásluhou značka Gucci získala opět zvučné jméno.

V roce 2000 skupina Gucci získala značku Yves Saint Laurent a Tom se i zde stal kreativním ředitelem, kde se stal zodpovědným za všechny produktové linie včetně reklamních kampaní na vůně jako Opium či M7. Tyto provokativně laděné reklamy zabraly a i tato značka slavila pod jeho vedením ohromný úspěch. Mezitím se však rozhodl, že nastal čas se osamostatnit a roku 2004 obě svoje pozice opustil, aby založil vlastní módní značku, nesoucí jeho jméno.

(http://the-talks.com)

Na podzim 2006 se mu již podařilo uvést svoji premiérovou kolekci jak oblečení, tak i úplně první vůni Black Orchid. A jen o pouhý rok později vypustil do světa už i speciální řadu exkluzivních vůní, nazvanou Tom Ford Private Blend počínaje Purple Patchouli, kdy si ke spolupráci zve parfuméry zvučných jmen jako Jacques Cavallier a Harry Fremont (Noir de Noir), Yann Vasnier (Lavender Palm, Santal Blush, Urban Musk a nejnovější Velvet Orchid) nebo Rodrigo Flores-Roux (Fleur de Chine, Jasmin Rouge, Neroli Portofino).

(zdroj: www.fragrantica.com , http://de.wikipedia.org)

(www.perfumery.com.au)

Café Rose

Nejprve gurmánská růže – kytice čerstvých, přiměřeně červených růží s kapkou nakyslosti, a nádech dezertu tiramisu. Káva tlumí přílišnou rozjásanost růže, jinak se obávám, že by to pro mě, odpůrce takové rozjuchanosti, mohl být adept na drhnoutí. Posléze se ztlumí ještě více, zvážní suchým šafránem a náznakem pačuli; nedlouho poté, s přechodem do růže kořenité, následují štiplavější pepř a kadidlo. Zpočátku se zdá optimističtější, než skutečně je.

Santal Blush

První dojem úžasný, dokonalý – santal, jaký člověk hledal už dlouho. Postupně začne velmi výrazně proslazovat a gurmánštět, až z toho vylezou kokosové oplatky ne nepodobné Jeux de Peau bez lékořice.

Santal Blush

Na světě existujou dva druhy lidí. Ti, kteří nemají rádi santalové vůně a Ti, kteří zkusili Santal Blush. Jemností pokožky vymazlenej santal. Tohle je Sergův Santal de Mysore pour femme doplněn fordovskou drzostí. S touhle vůní si někdo neskutečně vyhrál, a rozhodně to neříkám jen proto, že moje kůže santal nekriticky zbožňuje. Když mrknete na složení, který jako vždy vypadá nesmírně vystajlovaně a možná až úporně a potom čichnete k tomu, co máte na pokožce, tak vám nejspíš docela spadne čelist. Nepochopím, jak přišli na tu neuvěřitelnou kombinaci místy až dost podezřelejch složek, ale je mi to vcelku jedno. Výsledek je neživočišná-non-plus-ultra-ženská santalová tělovka s nestydatou výdrží a fordovsky hustou intenzitou. Kdo to pořád ještě nepochopil; před sebou máte substanci, která sestává z poctivý porce nesladký extra suchý skořice, pudrovitýho ylangu, decentního kmínovýho poprašku a santalu, kterej musel stvořit Bůh, ať už existuje nebo ne. Konečně někdo pochopil, jak má vypadat parfém, kterej má v názvu Santal. Můžu v klidu umřít.

Violet Blonde

Hezky po-po-řádku: Nejdřív jsem k téhle vůni byla skeptická, hned po nástřiku kosatcovka, ze který se časem vyklubala překvapivě lineární kosatcovka. Sílou mi nepřipomínala jiné fordovky prakticky vůbec a už po necelé půlhodině jsem měla pocit, že se ztrácí, nebylo v ní nic šokujícího nebo podezřelého. Byla bych v podstatě zklamaná, kdyby…

Kdybych si takhle nepředstavovala pořádně zpracovanej kosatec.
Kdybych v pozadí necítila suchý nasládlý dřívko.
Kdyby ta vůně nebyla tak zatraceně sametová.
Pamatujete si dobře „klouzavost“ v Jasmin Noir? Tak přesně ta je ve Violet Blonde taky. Pudrem probleskává bílý kvítí, který silně připomíná starou dobrou jasminnoirovskou gardénii.
Když už přirovnávat, tak kosatcovej pudr + Autour de l´Iris + White Suede + Urban Musk, a to je sakra dobrá kombinace. Jestli něco Ford umí jako nikdo na světě, tak „udělat“ geniální pižmo, který se ve větší míře stává fakticky návykovym.
Mimochodem, když se zdá, že slábne, tak jen sbírá sílu na další mejdan. Mám ji na zápěstí víc než čtyři hodiny a rozhodně nemůžu říct, že by slábla.

Urban Musk

V první chvíli jako bych ucítila snad Hypnotic! Přiznám se, že jsem čekala barvité a pěkně zaoblené pižmo na způsob White Suede nebo Jasmin Musk, to jsem se ale spletla. Urban Musk začíná zajímavou živočišnou nótou s lehkým mandlovým podtónem, který vysloveně hřeje. Když se pak nesměle přidá jasmín, přichází mi na mysl Jasmin Noir. Ten je sice možná víc gardéniový než jasmínový, ale jeho netradičně laděná kompozice mi Urban Musk lehce připomíná, přičemž druhá jmenovaná vůně je podstatně smyslnější. Vzhledem k povaze Fordova musku mi přecejen nedá nevzpomenout taky Koublai Khana. Ten mi přijde naopak mnohem muskovější, „čistší“. Urban Musk je všechno, jen ne další musková vůně. Vespod mi tam sice něco trochu drhne, ale jinak z téhle vůně cítím lidské teplo, pokožku zbavenou jakýchkoli příkras. Není to vůně na každý den, ale pokud je žena ochotná čelit neustálému očichávání, je to fakticky jedna z nejlepších tref.

Japon Noir

Prvotní nádech je jako úder pěstí: pěkně zostra kořeněná pačuli s těžkým červeným vínem. Rozhodně jeden z nejoriginál­nějších začátků vůně, který znám. Je to velká síla, už už by mě porazila, ale nakonec do mě přestane strkat a radši mi podá ruku. Japon Noir je strašně zvláštní vůně. Hustá a temná, ale nikoli tvrdá nebo brutální. Po nějaké té čtvrthodince (na Forda opravdu krátká doba!) se pomalu na kůži zapouzdří ve zvláštní podobě – když zavřu oči, mám pocit, jako bych čichala k nějaké lutensce nebo možná raději lutenskám; Chergui+Sarrasins? Bornéo+Douce Amere? Jako by se tyhle dvě kombinace neustále prolínaly. Dle mého se tahle vůně opravdu hodí jen k vyvoleným, musí se umět nosit. Není to záležitost hadrů, makeupu nebo společenského postavení, Japon Noir je vůně ženy s minulostí, s charismatem a tajemstvím. Rovněž si ji dovedu představit jako rezolutní plašičku mužů, protože tohle na ženě dokáže vydýchat nebo dokonce ocenit jen málokdo. Kdo ji chce nosit, musí to mít zkrátka promyšlený. Nic pro hodný nebo hloupý holky a sluníčkový lidičky.

Lavender Palm

Vůně má údajně vzdávat hold slunečné Kalifornii, proto ta palma v názvu. Jak s tím ovšem souvisí levandule, to netuším. Našla jsem pouze, že v Kalifornii by se měla hojně vyskytovat levandule smilovitá, tak jestli ve vůni použili zrovna tento druh?

No samotná levandule je v ní nejprve bylinně štiplavá a suchá, kapku svěžesti jí dodávají jen hořké citrusy, později je mýdlová. Ale spíš než slunné palmy cítím bobkový list s tou jeho hořkosladkou zelenou zatuchlostí, když ho usušíte a nenecháte větrat.

Teprve po rozvonění se dočkám té levandule, kterou bych si dovedla teprve jako druhou po té od Lutense představit nosit: vláčná, hebounká, vanilkově nasládlá, doplněná suchým, jemně drhnoucím cedrem. Protože se však jedná o Forda a k tomu by výhradně čistotná levandule asi nepasovala, přemístil nám ji ze slunce nakonec do trochu temnějšího zemitého zakouřeného prostředí se "sametově" zeleným mechem - krása. Jenže pořád je tu ta první půlka, ach jo.

Black Violet

Na všech Tomových vůních, které jsem dosud zkoušela, se mi líbilo, že dostály svému názvu. Nejinak je tomu u Black Violet. Začátek je ve stylu citrusů, dřevitých tónů a hory kandovaného ovoce. A pak už ji tady máme, temnou sytou šťavnatou krasavici. Tváří se sice jako chladná milenka, ale přitom vás láká svými sametovými ručkami s příslibem, že ve vašem náručí roztaje.

Ale nezůstává právě jen u fialky, objevuje se její drahá polovička větvičník a skoro ji až pohltí – jestliže jsem si myslela, že ho je v NdN hodně, tak zde je ho dvojnásob. Jak noc pomalu končí, větvičník mizí a fialka se nepatrně prosvětlí do fialovějších tónů a prosladí prachovým popraškem, který na ni padá jako ranní rosa.

Italian Cypress

(www.pumiris.com)

Jakkoliv jsem si doteď myslela, že citrusově-kořeněným vůním neholduji, Italian Cypress mě přesvědčila o opaku. Ono je tam vlastně těch citrusů poměrně málo a během chvilky zhořknou pod náporem pikantního galbana a máty. Postupně se přidá další, už „jemnější“ koření, zejména bazalka spolu s hřejivou zemitostí pačuli.

Tu správnou středomořskou atmosféru však teprve dokresluje až cypřiš (vůně dřeva, trochy jehličí a stále lehce přítomná citrusově-kořeněná stopa), jemuž to výborně ladí s chyprými tóny mechu a lehce kouřového labdana (a snad i se špetičkou ambry ). Jako kdyby vzali to nejlepší z Eau du Sud – tady žádná zelenina, ani zatuchlost – a z Fille en Aiguilles – zde žádná nosem kroutící ostrost, ani zelená míza – neopomněli skvělou výdrž a nacpali to do Italian Cypress. Perfektní.

Oud Wood

Na začátku překvapí vlhké tmavé dřevo se štiplavým kardamomem a nasládlým růžovým pepřem. Oud se projeví teprve po rozvonění, jen chvili má takový ten hořký medicinální ráz, ale ten se brzy rozmělní v záplavě kouřového, zemitého a zároveň slaného vetiveru a zůstává s námi už jen jako temná kožená stopa se sametovými podtóny. Pryskyřičnatá ambra, smíchaná s hořkými mandlemi a krémovou vanilkou nám potom v základu vůni kapku prohřejí, aniž by jí však ubrali cokoliv z její noir stránky, jak to má u správné Fordovky být.

Amber Absolute

Tahle ambra sice začíná trochu zostra, ale pro to, co následuje, jí to mileráda odpustím. Na chvilku se obalí do medově sladkého pudru a pak to přijde, ambra začne hezky hřát, ztmavne a spolu s ní to rozbalí kouř z kadidla. Teprve když ustoupí jeho největší nápor, znovu nepatrně zesládne, přidané živočišné záchvěvy (snad santal?) na mě působí příjemně dráždivě. Vanilku vyloženě jako takovou dlouho není cítit, teprve po pár hodinách, když už je kouř z pryskyřic jen velice jemný, se objeví v pudrové podobě. A ta výdrž je přímo fenomenální. Opravdu škoda, že tak skvělou vůni přestali vyrábět.

Champaca Absolute

Pokud někdo umí udělat jinak barevnou vůni než noir, aby v sobě měla určitou dávku zvrhlosti, pak je to asi jedině Ford. Vytryskne na vás gejzír šampaňského s nazelenalou citrusovou příchutí, když však dorazí do vašich úst, změní se ve zlatavý nasládlý koňak, který vám příjemně zahřeje hrdlo. Takhle drží poměrně dlouho.

Jakmile ho všechen vypijete, začnou kolem vás světélkovat jemně opojné květy, které dávají vůni takový něžnější ráz. Žádná z nich nijak extra nevyčnívá, snad až tu a tam na ty „sametové“ fialky. A opět se vrací to šampáňské, tentokrát proslazené ambrovým prachem a hezky vás šimrá v nose. A nebyl by to dekadentní Tom, aby nám sem nepřidal tón jedlých kaštanů.

Noir de Noir

Při prvním nádechu máte nos plný štiplavě nahořklého šafránu (ten z Felanilly se oproti tomuto tiše krčí v koutku), nicméně čím více ho zkouším, tím víc mu paradoxně přicházím na chuť. Pak už vůně tmavne a chladne, květinám namočeným ve zvláštní tmavé čokoládě ve stylu Black Orchid jednoznačně vévodí růže (dámo, odkud já vás znám, že by Midnight Poison ;) ).

Tu a tam do vás jako černá kočka zatne drápky oud, ale nevykřiknete bolestí, spíš slastí. A konečně je tu chyprová tvář: pačuli (i s vámi už jsem měla čest), ale především všeobjímající větvičník. Temnotu jen zlehka prosvětluje likérová vanilka. Jednoznačně nejlepší vůně s ohromující intenzitou a výdrží, kterou se jim dosud nepodařilo překonat.

Santal Blush

S tímhle santalem mám trochu problém. Santal jako takový je ve vůni moc pěkný, ale bez určitých momentů, k nimž se dostanu, bych se obešla. Tom nám nejprve servíruje směs koření, kde bezpečně rozeznávám pouze skořici rozemletou na prach a jemný kmín. Poté už konečně přichází ke slovu krásný „krémový“ santal, jenomže proč jste tam sakra museli cpát ten jasmín – na mně je živočišnej, až to bolí .

Jako zachranáři z Baywatch se naštěstí objevují lehounce mýdlový ylang s trochou pudru. Krémovost santalu pak umocňuje ještě „krémovější“ pižmo a mám tu to poslední ale a je to přesně to, co popsala andry: tenhle „krémový pár“ se až do úplnýho závěru prostřídává s autentickýma kokosovýma sušenkama (v Jeux de Peau cítím spíš kokosové mléko, které potom zhoustne do krému, tady to jsou fakt sušenky).

Japon Noir

Další vůně od Toma a zase temná, ten chlap to prostě umí a zase drží jako přibitá. Tu počáteční kořenitou bombu chrání před totálním vybuchnutím jen pár kapek bergamotu a pak to přijde, temně rudé suché víno uvnitř s rozpuštěným pačuli. Po nějaké době se objeví zakouřená kůže ošlehaná prachem rozemleté ambry. V závěru se ještě znovu trochu nasákne vínem (tentokrát nepatrně proslazeným). Okamžitě se mi vybavil následující obrázek.

(http://postimage.org)

Takhle nějak mohl podle mě ten Divoch vonět :P .

Bois Marocain

Tahle vůně není jenom temně dřevitá, je svěže pepřová, kadidlová a především cypřišová. Kadidlo tu střídá dvě polohy, jednu chvíli je spolu se suchým jehličím chladné a prašné, v druhé se mírně rozehřeje a je zemitější. V drydownu se ze dřev dostává do popředí ostrouhanotužkový cedr. Není to špatné, nicméně vzhledem k zařazení vývojově malinko zajímavější a typově podobné Sahary Noir, kde kadidlo není tak koncentrované a husté jako zde, do mainstreamové řady asi v případě Bois Marocain není nutno litovat ukončení výroby.

Jasmine Musk

Víte, jak domenica jednou zmiňovala, že ylang někdy může vonět tropickém ovoci, zejména po banánu? Tak přesně takhle ze začátku voní Jasmine Musk po ostře svěžích citrusech a banánech, lehce živočišném jasmínu a vlhké zeleni. Netrvá dlouho a živočišnost ustupuje a jasmín medově zesládne. Po rozvonění je patrná blízkost s White Suede, tzn. pudrově laděné pižmo, kosatec, ambra a i zde nacházím stopu semiše, i když menší. Jen Jasmine Musk je víc „medově“ sladší, nazelenale jiskřivější a doplněná suchým kouřem z labdana, ale podobnost jako takovou se Samsarou jsem nenašla.

Musk Pure

Tuto vůni bychom v jistém smyslu mohli považovat za Tomovu variaci na No. 5 podobně, jako se o to pokusil Lutens s Clair de Musc. Fordovy aldehydy jsou ovšem zcela jiné: víc citrusové, nazelenale vlahé a ostře pepřové. Pudrový a zároveň lehce zemitý kosatec však mýdlovost odlehčí.

Po rozvonění se dočkáme pudrového pižma z White Suede, které se skvěle doplňuje s jemnou aldehydovou vlahostí. Pižmo má sice tendenci nepatrně drhnout, ale tuto jeho snahu eliminuje a uhlazuje sladká krémová tonka. No a nebyl by to Ford, aby nám k tomu nepřidal hřejivý včelí vosk s lehkou stopou živočišnosti a medové nasládlosti. Neboť jak známo, on si na nějaké něžňoučké vodičky opravdu nepotrpí  .

White Suede

(http://kosmetista.ru)

Zase jeden Tomův mistrovský kousek, pižmovo-semišová vůně, hebounká jako mohér. Na začátek tu máme jeho asi zřejmě oblíbenou kombinaci bylinného šafránu s růží, i když obojího (hlavně té růže) jé tentokrát méně než obvykle a vzápětí mizí pod hrubou, lehce živočišnou kůží.

Pán v kožené bundě však tentokrát není u baru sám, má s sebou společnost, dámu v mohérových šatech s luxusními rukavičkami a semišovou kabelkou. Zatímco on kouří, ona elegantně popíjí čaj. Před chvílí se vrátila z toalety, takže voní jemným pudrovým popraškem, čerstvou rtěnkou a z vlasů je jí stále ještě jemně cítit růže. Tu a tam proběhne vzájemný letmý dotek, který je ale o to víc elektrizující a vystřeluje kolem nich ambrově nasládlé záblesky.

Café Rose

Zabte mě, rozčtvrťte mě, ale já žádnou vyloženou podobu mezi Noir de Noir a Café Rose, o níž se psalo na fragrantice, necítím (ani moje máma, která také posloužila za obětního beránka). Ano, v počátku je stejný šafrán, ovšem v Café Rosé je „zdrsněný“ černým pepřem. Tím však veškerá drsnost Café Rose končí a přeloupne se na křehce elegantní úroveň.

Hledáte-li gurmánskou zvrhlost, ženu sexy vampa, jděte po Noir de Noir, Café Rose je spíš elegantní dáma v klobouku s černým závojíčkem popíjecí jemně sladkou krémovou kávu.

Noir de Noir, to je tma, slastně černá tma. Café Rose spíš jede – teď doufám, že domenica promine, že jsem si vypůjčila její obrat, ale ono je to trefné – v čokoládových tónech s tmavorudými odlesky, takže zase ne tak „noir“, jak možná někdo očekával. Růže v CR je světlejší, křehčí, sladká jen nepatrně, na tmavší úroveň ji strhává jen ta nasládlá „krémová“ káva, kterou jsem výše zmiňovala, s nepatrným prachovým popraškem.

V základu se pak rozchází docela. NdN je pro mě pačuli s vanilkou v midnightpoi­sonovském stylu, ovšem vyšroubovaná na vyšší úroveň díky oudu a megadávce větvičníku. Café Rose, to je pravá ambra s typickými hořkoslanými tóny, protkaná kouřovými kadidlovými nitkami a příměsí pačuli. Sice někdo může namítat, že v NdN je pačuli taky, jenže tam hraje druhý housle větvičníku, tady hraje spíš třetí housle a je prostě jiný.

Jinak NdN, to je intenzivní vůně s neobvykle dlouhou výdrží, která jde hodně do prostoru, Café Rose bych označila za ten typ vůně, co jde víc k tělu, přitom však o sobě dává vědět stejně dlouho.

Jonquil de Nuit

Tady se nám Tom malinko víc rozdováděl a předkládá nám bohatou květinovou vůni. Jmenovitě je to sametová fialka, vystajlovaná pořádně hořkým pomerančem a poté už se zjevuje sytě vonící kytice narcisů v celé svojí kráse. Na okrajích této kytice zlehka povlává pár mimózových kvítků.

K té "noční" podobě se dostává až v základu, kdy se přidává hořkoslaná ambregris podobná té v CR, ztmavená parádně zemitým kosatcem a doplněná velmi příjemným máslovým tónem - řekla bych, že ho tam cítím právě díky kombinaci těchto dvou konkrétních složek.

No obávala jsem se případného houpání žaludkem, ovšem jak je vidět, když to není hyacint nebo lilie, netřeba se vlka báti :) , tedy v mém případě. Nosům, které však nejsou zvyklé na opulentní květinové variace, bych asi JdN moc nedoporučovala, tam by případný bolehlav mohl nastat.

Lys Fume

Už jsem několikrát zmiňovala, až na pár vzácných výjimek já a lilie nejdeme dohromady a bohužel tato vůně je spíše tím pravidlem minimálně ze začátku. Tahle lilie je totiž zubatá. Zoubky do vás zasekává pikantní zázvor, nasládle svěží růžový pepř s kapkou citrusů a muškátový oříšek. A pak už kolem vás roztáhne svoje mohutné zelené liány skleníková lilie s tropicky mýdlovým ylangem, za nímž se schovává i nějaký ten živočich.

No a když tuhle jízdu smrti přežijete, vykoukne na vás úplně jiná lilie. Krotká, smetanově krémová lilie (madagaskarská vanilka se opět nezapře) se svěží zelenými lístky, která stojí ve váze vedle poháru s banánovou zmrzlinou (ylang se svojí další polohou). A tahle lilie už je zahalená v kouřovém obláčku labdana a dalších pryskyřic, takže je opravdu Fumé.

Ombre de Hyacinth

Zelené květinové vůně nejsou nic pro mě a Ombre de Hyacinth mi to opakovaně dokazuje. Hyacint nevydýchávám v Bas de Soie a zde rovněž. A když k nevětranému květinářství s hyacinty se vší tou zatuchlostí, lístky, stonky a kořeny a navlhlou hlínou přičtu ostrou hořkou zeleň s kovovými tóny a "sametové" lístky fialek, udušené v hustém kadidlovém dýmu, je jasné, že kamarádi z nás nebudou.

Teprve po rozvonění zatuchlost i zeleň zatahují drápky a vůně se mění do podoby květinového mýdla. Ke zjemnění nakonec přispějí i vanilkově pudrové tóny. Ale jak už jsem napsala, pokud se vám líbí Bas de Soie od Lutense, pak rozhodně vyzkoušejte i tohoto Forda, ten průběh silný hyacintový nástup a následné pudrové zjemnění mají typově podobný.