Předvánoční Paříž „En plein coeur“

Teprve zpětně jsem si uvědomila, jak se zážitek z výstavy propojil v jakémsi kruhu vztahů a souvislostí.

Na rušný bulvár, kde teprve začínali instalovat vánoční výzdobu, jsem zamířila z podzimně ztichlého hřbitova Montparnasse. Byla jsem navštívit hrob přítele, zesnulého před deseti lety, který kdysi dal nečekaný impulz mé odborné práci a díky němuž jsem se i teď do Paříže vrátila. Francouzská hřbitovní kultura je podstatně střídmější než ta naše, ale některé hroby si přivlastnili turisté, kteří z mého pohledu téměř vandalsky vyjadřují svůj vztah ke slavným zesnulým. Srdíčka, polibky, monogramy a vzkazy rtěnkou načmárané na náhrobcích Charlese Baudelaira, J. – P. Sartra a Simone de Beauvoir jsou vyprázdněným gestem. Mou poslední hřbitovní zastávkou byla pestrobarevná socha kočky, kterou Niki de Saint Phalle vytvořila pro svého asistenta a přítele Ricarda Menona.

A socha téže umělkyně mě přivítala jako jedno z prvních děl guerlainovské výstavy, situované celkem ve třech podlažích butiku. Tvorba třicítky umělců měla jedinou spojnici: lásku v jejích nejrůznějších podobách. Sochy, obrazy, grafiky, fotografie, instalace, video projekce, některé z nich dokonce přímo provázané s ikonickým Shalimarem.

Nedílnou součástí byly i olfaktorické vjemy. U mnoha děl byly totiž nápaditě umístěny difuzéry, nebo keramické objekty napuštěné vůněmi, které přímo pro potřeby expozice vytvořila Delphine Jelk. Některá díla provázely parfémy, které se staly pro konkrétní umělce inspirací, případně s nimi byly spojeny.

Na fotografii Roberta Mapplethorpa je zachycena sochařka Louise Bourgeois, jak s potutelným úsměvem drží nonšalantně svou plastiku z roku 1968 Fillette (Děvčátko), provokativně si pohrávající s falickou symbolikou. Kolem exponátu se vznášel opar Shalimaru, neboť jej s oblibou nosila ona i její matka a stal se pro ni důležitým symbolem ženskosti a mezigeneračním pojítkem.

Shalimar explicitně připomínala i série fotografií kombinovaných s malbou, kterou vytvořil Vasantha Yogananthan.

Instalaci Digital Lovers, kterou zde vystavoval Valentin Ranger, provázela něžná vůně Petit Guerlain. Mě jako milovnici růží nejvíce oslovila parfémová kreace Delphine Jelk Rose Rituel, ve které se po hesperidickém úvodu rozvinuly tóny muškátové růže se zemitostí pačuli. Kdyby byla v prodeji, tak je parfémový suvenýr jasný.

Samotný pohyb v prostoru butiku s možností vyzkoušet nerušeně všechny vůně včetně exkluzivních řad byl zážitkem.

Ten největší mě ale teprve čekal, aniž bych to tušila. Když se pár metrů ode mě objevil elegantně oblečený Thierry Wasser s pejskem na vodítku, připadala jsem si jako teenagerka, která při odchodu z koncertu oblíbené kapely náhodou natrefí na frontmana. Sice jsem nezačala pištět, ale mozek mi zaplavila jakási mlha, v níž jsem vzala testovací kartičku, přistoupila k němu a poprosila ho o podpis. Byl velmi milý a zdvořilostně se mě zeptal na můj zájem o parfémy. Tím odblokoval můj ostych, takže jsem se odvážila říct mu, že mě zajímá historie parfémů a že ji vyučuji u nás na univerzitě. Na to se zeptal, zda v Praze. Statečně jsem se přihlásila k Brnu a zároveň mi běželo hlavou, že uvedením tohoto malého města, ve francouzštině naprosto nevyslovitelného, krátký rozhovor patrně skončí. K mému neskutečnému údivu se Thierry Wasser rozzářil a vydechl: „Brno, Janáčkovo město!“

Pak jsem už jen poslouchala nadšené a zasvěcené ódy na Janáčkovu hudbu. Dozvěděla jsem se, že moje oblíbená Idylle je inspirována Janáčkovou Idylou. Závěrem se  mě zeptal, zda vím, kde je Janáček pohřbený. „Samozřejmě, na brněnském Ústředním hřbitově, občas mu tam zapaluji svíčku.“ Podal mi podepsanou kartičku, usmál se a řekl: „Tak až tam někdy půjdete, zapalte ji i za mě.“

Kruh se uzavřel. Až půjdu před Vánocemi na brněnský hřbitov, budu navoněná Idylle.