Noir Epices Frederic Malle

Malleho vůně mi nějak nesedí,stejně jako u většiny z nich,ani zde necítím téměř nic,jen takové zaoblené nasládlé zeleno...Nedokážu detekovat uvedené složky,někde hluboko pod kůží mám snad zašitou hřebíčkovou hlavičku,možná mám muškátové pačuli v žilách,kdybych se řízla a nechala pramínek stékat... Velmi jemně kořeněné vlhce nasládlé mechovo,které by mi vonělo...otevřít póry,pustit si žilou

Chladivá vůně, cítím hlavně citrusy a zázvor (jako když se chystám udělat zimní nápoj na posílení imunity - strouhám čerstvý zázvor a krájím pomeranč a citrón na kolečka, tentokrát ale vynechám med). Vůně je nesladká, lehce kořeněná, postupně přecházející do krásné chypré. Voní skoro pánsky, taková kombinace černého a bílého pepře a dámské klasicky elegantní chypré - výsledek je docela studený. Na takovou vůni dostanu někdy chuť v sychravých podzimních dnech nebo v zimě, když napadne sníh (podobně mi se studeným vzduchem souzní Eau du Soir a Paloma Picasso). Studené ke studenému, a přesto je i trochu hřejivá - nejsem zmrzlá jako rampouch (tedy kromě nosu, ale ten mám studený normálně :) Zajímavé je, že mi vůně připadá přírodní - zřejmě použitými kvalitními ingrediencemi, vůně působí klasicky elegantně a zároveň naturálně (nevím jak jinak to vyjádřit).

Poměrně silná a těžká vůně, která je neuvěřitelně proměnlivá. Z počátečního sladce kořeněného nářezu, ve kterém postupně hrají prim hřebíček a muškátový ořech se postupně usadila do podoby sladce pepřového santalu a pačuli. Bohužel právě ten santalově pačuliový konec mě silně dráždí v nose. Ač by to měl být unisex, tak na mě voní vysloveně pánsky. Výdrž je naprosto skvělá

Tahle vůně je pro mě jako zátiší, které si připravuje malíř pro budoucí obraz. V popředí je zpočátku velká zelená hruška, kolem ní rozsypaný hřebíček, za hruškou je naaranžována zavařovací sklenice s kandovanou pomerančovou kůrou. Stále to není ono, takže pomerančová kůra se přesunuje do středu kompozice, přisype se hřebíček a k němu ještě pár okvětních plátků růže a malá karafa s růžovým olejem. Hruška v tichosti zmizela a k hřebíčku přibylo několik badyánových hvězdiček. Venku se stmívá, na malování už nebude to správné světlo, ale na rychlou podvečerní procházku lesem by to stačilo. Z orientální kořeněné vůně se stala chyprová.
Koření je celou dobu navlhlé a je mi jasné, že hrušku mně ve vůni vyvolává hřebíček, který vnímám jako převládající složku.

Tahle vůně na mě nepůsobí zpočátku vůbec jako noir, naopak překvapí jiskřivým pomerančem a květinově sladkou pelargónií. Z pomeranče nám po chvilce zbyde jen nahořklá kůra, do níž zapícháme několik hlavíček palčivého hřebíčku. To už se nám ovšem Noir Epices spolu s muškátovým oříškem, najemno namletou skořicí s živočišnými tóny mění v teplou, suše dřevitou orientálku.

Teprve špetka drceného černého pepře a zemitost pačuli posunou vůni na "temnější" stránku. Moc dlouho to však netrvá, jelikož do hry vstupuje drhnoucí cedr a santal s kontrastujícími chladivými, nazelenale mýdlovými tóny, které zejména v létě příjemně osvěží. Pokud nějakou vůní dokázal, že podědil parfumérské geny po svém slavném otci, pak je to rozhodně Noir Epices.