Já, ukrytá v neklidném moři sivých kosatců a bílých růží, pod přístřeším větvoví dřevnatých keřů máslově žlutého pustorylu, v dlani hebce vláknitý chomáček nesladké ostružinové cukrové vaty /v odstínu pale mauve/, připomíná prázdné ptačí hnízdo, to je vše, nic víc není, jen v hlavě Archimédova slova o pevném bodu, díky němuž pohne Zemí.

... úvod se nese ve znamení tisíce bezgravitačních vláken vonících po zralých, ale nesladkých ostružinách, ta vůně se rozplývá v lán omamných květů, jejichž přiznaná subtilní zemitost graduje sladkým, živicově dřevnatým epilogem...

... celou kompozici vnímám jako snovou, mlhavou, vláčně plynoucí, bez jasných kontur, jako by byla zahalena a tlumena stínem měsíčního světla...