Pokud bych měla Aqaysos nějak velmi zjednodušeně charakterizovat, popsala bych ji jako guillaumeovskou variaci na Ellenovy akvarelové vůně. Pierre se prý s její pomocí pokusil zachytit blyštivý charakter krystalu se všemi jeho fazetami. Jeho chladný povrch se zabroušenými hranami tu reprezentují citrusy s ostře bylinným koriandrem.

Klidně by to ale taky mohly být kapky rosy, které zmrzly na zaprášených (pepř) lístcích keříků černého rybízu, obklopených z jedné strany broskvoní a z druhé jehličnany, na něž se v závěru snese i pár drobounkých vloček bílého pižma. Anebo ještě jinak: Aqaysos navazuje tam, kde skončila Aube Pashmina, jen tentokrát bez rajčatových lístků.