Zelené jehličí a byliny v ledovém pižmu, vlhká lesní zemina, opuštěný kamenný kostelík se zbytky dřevěných lavic nasáklých vůní dávno páleného kadidla. Po úplném rozvonění zůstaly mírně drhnoucí suché byliny a s kadidlem a nasládlým pepřem utvořily triumvirát zahalující se tentokrát do suše dřevitého pižma. V dojezdu se pižmo transformovalo do chladného kovu, aby se zase obloukem vrátilo k počáteční suše bylinné ledové podobě se špetkou vetiveru. Je to vůně plná protikladů - temná a zároveň uklidňující, zpočátku vlahá, v dojezdu suchá. A opravdu hodně povedená.

Ve vlhkém chladnu, ve svém čase, spěje k rozpadu dřevitá hmota mohutného kmene. Spřìzněná s houbovitě nasáklým mechem dlouze splývá s trpkou zemitostì. V dutině opuštěné dešťové kapky sbìrajì se v tůni temnou. Chvilka v hloubi lesa tichá, bez vztahovánì se, člověka nepotřebná...antracitové trámy starého venkovské domu, hluboké tmavé oči svérázného gentlemana, pokožka vonìcì po růžìch. Sevřené rty a soustředěné tahy pera tišì vnitřnì rozervanost, záchvěvy duše se vpìjì do linek inkoustových.