Lily of the Valley (Eau de Toilette) Penhaligon's

Někdy bych opravdu moc chtěla být tou, která tiše kráčí šílícím davem s pomněnkou v ruce /a občas překročí nějakou tu kvantitativní hranici/, jenže... Jenže promiň, taková asi nejsem. Víš, pomněnka je naivně a nevinně zranitelná krása - a ta ke mně nepatří. Já si nesu konvalinku. Ta je jiná. Vždycky byla. Vypadá tak nevinně, viď... Křehce... A ona je, je křehká, ale pevná zároveň. Žádná třtina ve větru. Voní tiše, sama pro sebe, sama v sobě, sama do sebe, klidně pro nikoho, je zeleně alabastrová, čistší než mýdlo z kostí, než napadený sníh /ne, nechci napsat "napadaný", chci napsat "napadený", srdce má důvody, které rozum nezná/, bělavější než luna laciná, než světlo, které Tě dovede ke mně domů.

Proto si nesu konvalinku - je jako světlonoš, přestože je v její vůni i stín. Nebo právě proto.

Ke konvalinkovým vůním obvykle ráda jenom čichám, protože často jdou na můj vkus až příliš do zelena jako např. ta letošní guerlainovská. Jedinou výjimkou pro mě v tomhle byla Envy (Gucci), která byla mou první opravdovou vůní. Letos se objevila Muguet Porcelaine, o níž jsem si myslela, že by mi jí mohla nahradit, ale jen do doby, než mi cestu zkřížila tahle konvalinka.

Je osvěžená natrpklým bergamotem a citrusovými tóny pelargónie. Díky růži s jasmínem, který se přidá po rozvonění, působí lehoučce ovocně, přičemž v konečné fázi se usadí na mechový podklad a vyvolá dojem trsů konvalinek, rostoucích v lese podél zurčícího potůčku. Pro mě je toto zatím ten nejdokonalejší posel jara.