To je mi ale zajímavá vůně! Vyvíjí se od nepříjemnosti složek počínaje jodovou tinkturou se střelným prachem v hlavě - ke květinám a čaji v srdci. Souběžně s nimi přichází pačuli zjemněná clearwoodem - jakoby vápenaté zdivo nebo vlastně ten jíl. Cítím další závan nemocnice, obvazu s trochou krve a vůni přibude na minerálnosti. I po nějaké době obvaz drží a krev lehce prosakuje. Tam divočina končí - ovšem pro mne příjemně:) Útěcha bílého pláště a úleva...
Ovšem opět nemohu neodcitovat samotného autora parfému - DL Jenkinse:
"Půda je tu červená... teď hustě pokrytá hlínou, železem a ještě něčím dalším. Lepí se mi na boty jako vina a vzduch stále chutná spáleně od nočních náhlých bílých záblesků - ta hořká, kovová sladkost, která visí poté, co se obloha roztrhne a pak se předstírá, že se nic nestalo... Dnes ráno, když jsem dorazil, jich bylo šest, mladých a neoholených, jeden se snubním prstenem stále sevřeným mezi dvěma krví zčernalými prsty. Přivezli je před východem slunce, stále teplé z noční pasti poblíž hranice lesa, ne-li od života, tak od páry z jejich otevřených vnitřností. Neptal jsem se na jejich jména, hlavně proto, že se na ně lazaretová stanice už neptá. Je snazší pracovat na tom, co zbylo, když nepřemýšlíte o tom, co tam bylo.
Ve starém světě jsme se naučili měřit hodnotu člověka podle jeho budoucnosti. Teď ji měřím krevním tlakem a tím, jestli můžu najít puls. Jeden z nich, možná sedmnáctiletý, měl v přední kapse zastrčený mák. Jasně červený, neuvěřitelně čistý. Chyba. Ostatní měli zašlapané květiny zamleté ​​do vlny bund, rozmačkané okvětní lístky rozmazané po tvářích jako nějakou pohanskou válečnou barvu. Vypadalo to, jako by si chlapec klekl na louce a pak byl přes ni hozen jako odpad. Pamatuji si, že jsem jednou četl, že mák roste po velkém traumatu půdy. Ironie je brutální – krása následuje po zkáze, jako by ji sama přivolala.
Venku se vrány osmělily. Lemují střechu bývalé soudní budovy – relikvie s bílými sloupy, nad vchodem vyrytý do kamene Bůh a pod ním stopy po spáleninách. Drží ticho na místě jako strážní... Teprve včera někdo zastřelil zdravotníka, a ne náhodou. Už nenosíme červené kříže, protože je to pozvání, tak jsem si jeden začal kreslit na vnitřní stranu límce, jako zpověď. Učili nás zůstat neutrální. Ale země to nedělá. Bere obě strany stejně a neobtěžuje se oddělovat kosti.
Někde na východě se říká, že Modrá armáda byla znovu spatřena, to, co z ní zbylo, stále s páskami na rukávech, pochodující jako duchové k hranici, která už neexistuje. Teď nevím, jestli jsou naši, nebo ne. Myslím, že na tom nezáleží. Vrány se nikdy neptají, pod jakou vlajkou jste zemřeli.
Jsou chvíle, kdy stále v něco věřím. Ve způsob, jakým se ruce natahují bolestí, i když už nevěří, že je někdo podrží. V chvění dechu, který se snaží nebýt jeho posledním. V jasně rudý květ jediného máku na jinak mrtvém poli, stále zamlženém kouřem ze zbraní. Takže vtisknu okvětní lístky do svého polního deníku – mezi stránky, kde jsem kdysi dávno napsal hymnu, kterou zpívala moje babička, takovou, kterou slyšíte jen za soumraku, když svět zadrží dech. Ne proto, abychom si pamatovali, kdo zemřel, ale že kdysi žili. A možná je to vše, co z nás teď zbylo – tyto křehké, zbytečné, ale krásné svědectví o tom, že jsme tu vůbec někdy byli."