Čerstvé fíky, aristokraticky nedotknutelné a nedotknuté, bez modřinky, uložené na sotva tajícím jarním sněhu jako na platinovém podnosu, z něj jako temně tmavé drápky čnějí polámané metličky cypřiše, duch věcí minulých, i zelenavé korunky hlíz frézií a puky konvalinek, naděje časů příštích. Sníh nemizí, vše přesto nakvétá, půda voní po medové živici, stejně jako rozpůlené rudé srdce vláknitého sykonia.

Minimalistické nonsensové haiku.
Stylově čisté.
Philosykos uvězněný v hrubě bělostném firnu.