Podle oficiálního marketingu je vůně No. 54 tohle:

Čerstvá vrstva laku na dřevěné kůlně. Vytržený mech, mokrá hlína a kořeny vetiveru. Spálené pneumatiky na rozpáleném asfaltu a suché pačuli. Těžká, pomalu schnoucí olejomalba. Islandská alpínská jedle, stopy v zmrzlé trávě a slaná lékořice. Špinavá kůže, animální pižmo a amoniak.

TAK TEDY: Když jsem si poprvé přečetla kartičku s popisem parfému, rozhodla jsem se, že tohle tedy zkoušet nebudu. Evokovalo mi to maximálně vylité ředidlo v zapocené sokolovně, kde se mezi vyřazenými koženými žíněnkami, co pamatují ledacos, tajně schází problémová mládež.

Ale kdepak.

Je to vůně maximálně poetická. Zpívá pravdivý příběh v ledovém větru severských moří.

Co se vlastně stalo s mořskou vílou? Opravdu se změnila v mořskou pěnu? Tak jsme to slýchávali jako děti. Ale ono to tak docela nebylo.

Mořská víla přestala být tou smutnou postavou za závěsem, která se má rozhodnout, jestli vrazí dýku do princova srdce. Ostatně — proč by to dělala? Ať si každý žije po svém. Jestli se on rozhodl pro tu trapku ze zámoří, tak ona si půjde taky splnit své sny.

Dýku si nechá za pasem — ale jen proto, aby si s ní mohla krájet vynikající slanou lékořici, kterou ráda žvýká, když na mořském pobřeží maluje olejovými barvami na dřevěné vyplaveniny starých lodí obrazy v barvách polodrahokamů.

Je léto. Slunce tady na severu nezapadá.
Nikde nikdo.
Ticho.