Mokřadní růže vyrůstající z plevele. Oproti recenzím, které jsem četla, to pro můj nos určitě není něco, čím se můžete zlít a ostatním to nebude vadit, nebo obecně líbivá růžička. Nevnímám ji ani jako elegantní nebo romantickou. Celou dobu (a na papírku se příliš neměnila, na kůži jsem zatím nezkoušela) mi přišla silně znepokojivá.

Nikdo neříkal, že to bude snadné.
Cesta je zarostlá, drtím pod nohami bršlici a ta o sobě dává vědět pronikavým odérem. A pak najednou - mýtina, vyzdobená k lesní hostině. Tady?
Stojí tam vílí děvčátko, holčička. Široce se usmívá a posunkem nabízí pozvání. Něco je ale špatně, opravdu špatně. Lákavě upravené jídlo trhavě bliká, jako špatně sestříhaný film, a odhaluje pohled na tu samou hodovní tabuli, ale se zákusky po dětsky připravenými z natrhané trávy, kvítků a něčeho, co zároveň jedlé být může i nemusí. I vůně jsou zvláštně sladce nejedlé, jako škrobový poprašek na loukumu. Vílí děvčátko se začíná zlobit. "Jez!" přikazuje gestem prstíku.
Každý ví, co se stane s těmi, kteří si vezmou jídlo nabídnuté lidmi ze Sídhe. Nehněvej se, dívenko, já se vrátit opravdu musím.

Vůně náhle zesílí, to ta divoká, planá, bujná růže, co mi vyrazila u nohou. Voní, jako by kořenila v bažinách, je tmavá, a přitom našedlá zánikem.
Trnité šlahouny si mě omotají a znehybní.
Vůně jako srdce bušící varováním, vůně jako předzvěst hrozby.
…………………………………………
Později na ruce – jen menší změny – namísto bršlice umírněnější fialkový list v kombinaci s galbánem, líp vynikne pichlavý šafrán, ale pořád je stejně znepokojivá.

A pak, po několika hodinách najednou je kolem mě vůně fungl nové plastové hračky poprášené mastkem. A luxusní květinové mýdlo. Nechápu, ale líbí se mi to. Moc. Jen by se mi nechtělo pokaždé tak dlouho čekat…