Calice Becker se při přípravě této vůně řídila přáním Donatelly Versace, která od ní chtěla - cituji - zosobnění ryzí ženskosti. Jsem v podstatě ráda, že Calice očividně za esenci takové ženskosti nepovažuje to, co reprezentuje sama Donatella, takže do modrého flakonu se zlatou hlavou bájné Medúsy ukryla kus krajiny, v níž mezi broskvoněmi obsypanými zralými plody kvetou šípkové růže i drobné modravé pomněnky, co se občas stydlivě schovají mezi zelené čtyřlístky. Zní to hezky... Ale představte si to jako fotku, kterou někdo snaživě vyretušoval od všech nedokonalostí a přidal nějaký ten filtr - a to je asi ten otisk světa a estetiky Donatelly Versace - jen ať to není až moc přirozené...

Ale ani tak to není zlé, to ne, jen se ta vůně na můj vkus /a s ohledem na jednotlivé složky/ až příliš leskne a září, jestli mi rozumíte...

Když se někomu nechce utrácet za výrobu nákladnější smetanové italské zmrzliny prostě se nám snaží prodat sorbet,drcený led politý barevným sirupem,stejně jako základ tříště roztaje i tahle vůně do divné barevné sladké teplé vody kterou nikdo nechce dopíjet a slítnou se na ni jen vosy ,kdyby k tomu dali aspoň paraplíčko.Dle mého názoru by se Calice měla držet osvědčeného absintu a ovocné koktejly přenechat jiným

Nefalšovaný červený bonpar - svěže sladký, neulepený a budící samé příjemné vzpomínky. Jenže bonpar spadnul mezi nějaké suché bylinky a to byl začátek konce. Vše se začalo rozpadat do syntetického neuspořádaného mišmaše. Škoda nádherného flakónku pro takové parfémové peklo.