E.: No jestli u nás tohle uvidí tvoje maminka, tak je s námi ámen.
T.: Ale prosimtě... Oněgin byl taky Rusák...
E.: Rusák možná - ale stranickou legitimací asi nedisponoval.
T.: Ale no jo... Myslel jsem, že budeš mít radost, ten flakon je vyloženě sběratelskej kousek.
E.: Tak ho jako správní sběratelé uložíme k ostatním věcem, které nikdo nemusí vidět.
T.: U mojí sbírky korejských komiksů je beznadějně plno. I u lahví od vermutu. Dám ho k tvým Ibsenům.
E.: Zapomeň! Maximálně snad k Trierovi. Ale ne k tomu podepsanému Antikristovi.
T.: Tam by se to zrovna hodilo...
Tahle recenze se začala psát tak nějak sama, jak už to u mě často bývá, když se ke mně dostal flakon L'Eau Froide - Faucille et Marteau. Dialog byl zaznamenán a na čas odložen, protože jsem prostě musela dopsat recenzi na Fleur de Peau, k níž mě váže tisíc a jedno pouto - a jedna nesmazatelná vzpomínka na soumrak, farní zídku a pár veršů. Nešlo tomu uhnout. Ani jsem nechtěla. Ale pak se v jednu chvíli začlo zdát, že autenticita může být někdy na škodu, protože když místo Hlaváčka a Skácela odcitujete verše Ivana Skály, může to někoho pohoršit. Tak se nad sebou zamyslíte. A pak ještě jednou. Pro jistotu. Protože tu pořád ještě je ta rozepsaná recenze na L'Eau Froide. A ano, mohla by být nekonfliktně a takticky přiřazena k původnímu balení, jenže... Jenže mně se nechce uhýbat.
Tak volám Arnemu. Dědečkův kamarád z války, oba byli letečtí technici, oba prošli perzekucemi a svévolí dvou režimů. Nastíním mu celou peripetii a dané dilema. V jeho hlase slyším úsměv: "A zrovna tuhle Ivanovu báseň mám rád. Ona totiž krásně ukazuje, jak nic není černobílé. Všichni jsme byli děti, když se k dětství ve vzpomínkách obracíme, jsme nejlidštější, nejzranitelnější. Nikdo z nás se nenarodil s daným světonázorem. Vzpomínky na dětství nás všechny vracejí k naší obnažené lidskosti. Tu recenzi si přečtu celou, pošli mi ji, prosím tě... A ta vůně, o které píšeš teď - ta voní jak? Zaslouží si provokativní název a lahvičku?" Váhám... "No... Já vidím rozbořený kostel, sutinami se prohání chladný vítr a zvedá sladký prach, který mi vhání slzy do očí, cítím na rtech jejich slanost, která se mísí s jemně spálenou vůní z rozbité kadidelnice." Arne zvážení: "Takový zmar v ní je?"
A na tuhle otázku dodnes nemám odpověď. Možná. Možná ne. Možná je ten sladce slaný vítr, jehož pachuť ulpívá na patře, jen bouřlivý neklid, který někdy vzplane v každém z nás. A flakon? Kontroverze prodává. Nic víc, nic míň.
Jen by mě zajímalo, jak by se lidé tvářili, kdyby firma flakon vytvořený exkluzivně k otevření butiku v Berlíně vybavila hákovým křížem. Protože je to naprosto srovnatelné s tím, že Němci se svou minulostí, na rozdíl od Rusů, vyrovnali.
Vítejte!
Je to sice otrava, ale pokud chceme, aby naše webové stránky nadále fungovaly,
musíme Vás obrat o trochu Vašeho času, abyste si nastavili své vlastní kombinace cukroví.
Koláčky si prosím nastavte podle své chuti:
Nastavení koláčků
Nezbytné koláčky
Zajišťují základní funkce webu, bezpečnost a správné zobrazení stránek, bez nich by parfumanie.cz nefungovala správně.
Analytické koláčky
Pomáhají nám pochopit, jak návštěvníci web používají, abychom ho mohli zlepšovat, například anonymní statistiky návštěvnosti.
Marketingové koláčky
Slouží k zobrazování relevantní reklamy a obsahu na základě Vašeho chování na webu.
Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit v nastavení koláčků v patičce webu.
E.: No jestli u nás tohle uvidí tvoje maminka, tak je s námi ámen.
T.: Ale prosimtě... Oněgin byl taky Rusák...
E.: Rusák možná - ale stranickou legitimací asi nedisponoval.
T.: Ale no jo... Myslel jsem, že budeš mít radost, ten flakon je vyloženě sběratelskej kousek.
E.: Tak ho jako správní sběratelé uložíme k ostatním věcem, které nikdo nemusí vidět.
T.: U mojí sbírky korejských komiksů je beznadějně plno. I u lahví od vermutu. Dám ho k tvým Ibsenům.
E.: Zapomeň! Maximálně snad k Trierovi. Ale ne k tomu podepsanému Antikristovi.
T.: Tam by se to zrovna hodilo...
Tahle recenze se začala psát tak nějak sama, jak už to u mě často bývá, když se ke mně dostal flakon L'Eau Froide - Faucille et Marteau. Dialog byl zaznamenán a na čas odložen, protože jsem prostě musela dopsat recenzi na Fleur de Peau, k níž mě váže tisíc a jedno pouto - a jedna nesmazatelná vzpomínka na soumrak, farní zídku a pár veršů. Nešlo tomu uhnout. Ani jsem nechtěla. Ale pak se v jednu chvíli začlo zdát, že autenticita může být někdy na škodu, protože když místo Hlaváčka a Skácela odcitujete verše Ivana Skály, může to někoho pohoršit. Tak se nad sebou zamyslíte. A pak ještě jednou. Pro jistotu. Protože tu pořád ještě je ta rozepsaná recenze na L'Eau Froide. A ano, mohla by být nekonfliktně a takticky přiřazena k původnímu balení, jenže... Jenže mně se nechce uhýbat.
Tak volám Arnemu. Dědečkův kamarád z války, oba byli letečtí technici, oba prošli perzekucemi a svévolí dvou režimů. Nastíním mu celou peripetii a dané dilema. V jeho hlase slyším úsměv: "A zrovna tuhle Ivanovu báseň mám rád. Ona totiž krásně ukazuje, jak nic není černobílé. Všichni jsme byli děti, když se k dětství ve vzpomínkách obracíme, jsme nejlidštější, nejzranitelnější. Nikdo z nás se nenarodil s daným světonázorem. Vzpomínky na dětství nás všechny vracejí k naší obnažené lidskosti. Tu recenzi si přečtu celou, pošli mi ji, prosím tě... A ta vůně, o které píšeš teď - ta voní jak? Zaslouží si provokativní název a lahvičku?" Váhám... "No... Já vidím rozbořený kostel, sutinami se prohání chladný vítr a zvedá sladký prach, který mi vhání slzy do očí, cítím na rtech jejich slanost, která se mísí s jemně spálenou vůní z rozbité kadidelnice." Arne zvážení: "Takový zmar v ní je?"
A na tuhle otázku dodnes nemám odpověď. Možná. Možná ne. Možná je ten sladce slaný vítr, jehož pachuť ulpívá na patře, jen bouřlivý neklid, který někdy vzplane v každém z nás. A flakon? Kontroverze prodává. Nic víc, nic míň.
Souhlasím, gonga. A tohle by mi nesmělo do baráku, i kdyby to vonělo jako andělský křídla.
gonga, ďakujem.
Jen by mě zajímalo, jak by se lidé tvářili, kdyby firma flakon vytvořený exkluzivně k otevření butiku v Berlíně vybavila hákovým křížem. Protože je to naprosto srovnatelné s tím, že Němci se svou minulostí, na rozdíl od Rusů, vyrovnali.