Charakterní růže. S měkkostí sladkých briošek se skořicí a medovou hebkostí. Na druhé straně důstojná díky kadidlu a kosatci. Zasazená do dřeva kostelní lavice v barokním kostele. Opravdu nevšední růže.

Pracuje s tématikou lutensovské Jeux de Peau. Miguelův čerstvě upečený chléb je ale mnohem křupavější, k čemuž vedle slaměnky nejspíš přispívá i najemno namletá, příjemně palčivá skořice. Nechybí ani sklenice teplého mléka, oslazeného kromě medu i perlivě sladkými kokakolovými tóny otočníku místo pro mě osobně otravného kokosu. V první chvíli na můj vkus možná až moc sladké, nicméně po rozvonění se med naštěstí umoudří.

A růže? Ta zde má v její ambrové podobě spíše jen doprovodnou úlohu jako dekorace ve váze jídelního stolu z masivu, na němž nám Miguel svou snídani naservíroval. Prostorová sice příliš není, což ovšem dohání nadprůměrnou výdrží. Pouhé dva střiky drží na kůži skoro polovinu dne. Tohle se ve srovnání s Lutensem povedlo mnohem lépe!