V dětství jsem se obzvlášť těšívala na babiččiny narozeniny - nejen kvůli tomu, že vždy upekla Opilého Izidora, ale s gratulací přicházela i prateta Marie, babiččina sestra - a dárky byly vždy tytéž - bonboniéra Maraska /kterou babička nikdy neměla ráda/ a tři rudé karafiáty s asparagusem /já od ní dostávala zásadně růže/. Moje laskavá babička vždy dala květy do broušené vázy, kterou pak odnesla ke mně do pokoje, protože dobře věděla, jak moc mám vůni karafiátů ráda. A to trvá dodnes, láká a vábí mě ta kořeněná štiplavost, vůně hřebíčku a sladká, rostlinná bylinnost k tomu, ty rudé květy jako voňavá hnízda neviditelných /a tedy nevídaných/ ptáků...

V téhle vůni jsem se s karafiáty mého dětství opět shledala. Jsou tu, velké a živé, postupně jemnící pylovou vanilkou... Jsou krásné. Jednoduché. Nahlas, ale nekřičí.