Jdu si taky (zase) zaskuhrat... Těšila jsem se, že až vedra pominou, Otíček trochu pookřeje... no nevypadá to. Naopak je na tom pořád hůř. Celej den prospí, venku se vleče a pokud vůbec popoběhne, je po pár sekundách vyřízenej. Zvlášť večer - ráno, po celonočním spánku, to ještě jakžtakž jde.
Jíst mu teda ještě pořád chutná, a určitě ho nic nebolí, sleduju ho furt, a celkově vypadá v pohodě... ale buď je starší než nám řekli, nebo ty prášky na epilepsii mu moc neprospívaj (ale zas fungujou), nebo kombinace obojího. Čert ví.
Tak vám nevim. Utěšuju se aspoň tím, že už ho máme rok - rok slušnýho života... a nemohli jsme čekat zázraky, samozřejmě. Ale je to smutný, no.
To je strasna zprava, je mi Oticka moc lito - a vas taky.
