Poradíte, kde v Praze očuchat Lutense?
Hlavně ty nové kousky z poslední doby. Dřív býval v Desirred na Václaváku a v Douglasu Na Příkopech. Chodíte tam někdo?
Když jsem v Douglasu na Příkopech byla posledně, tak tam Lutense měli, ale už je to pár měsíců, možná by líp věděla jerry - nechodíš okolo?
Na Andělu jsem byla nedávno, ale do Sephory jsem nezašla, tak příště...
Etat Libre d'Orange
Hermann à mes Côtés me Paraissait une Ombre
První závan byl hodně nadějný, ale už po několika minutách jsem litovala, že jsem byla optimistická, když jsem čekala kadidlo. Z geosminového sóla (vlhká hlína) se pozvolna vyvinul zelený akord s nakyslými rostlinami (pačuli?). Jediný libý tón je tu pro mě čerstvý pepř. Dílo zkázy mohlo dorazit nějaké zvířátko v ambroxanovém základu, ale neukázalo se, takže konec docela dobrý.
Docela by mě zajímala nejen prodejnost, ale když už si tohle někdo koupí a nosí, jestli se to na něm rozvoní výrazně jinak než na mně. Není to zlé, má to celkem zajímavou atmosféru, ale fakt to nevoní jako parfém. Tohle bych rozprašovala v 5D kině při scénách v mokřadech nebo bažinách.
Všechny tóny uvedené ve složení se v ní dají rozeznat a příjemně splývají v dřevitém akordu s doutnajícím kadidlem, semišovou kůží a náznakem květin. Hodně pěkný unisex s nespornou kvalitou.
Sice jsem na Příkopech byla nedávno, ale Lutense si tam vůbec nevybavuju.
Mint & Tonic (Atkinsons) - je to opravdu tonic, ale s přidanou hodnotou - hořkosladký, vychlazený a ozdobený citronem, lístkem máty a cukrovou krustou na sklence. Intenzita ani výdrž nejsou zrovna silnou stránkou - ale jako letní polívačka je to dokonalé.
býval vzadu na pravé straně (před ním bylo Byredo), zkoušela jsem tam tu kolekci Les Eaux de Politesse
HERMANN À MES CÔTÉS ME PARAISSAIT UNE OMBRE - Etat Libre d'Orange
... "Hermann po mém boku se zdál jako stín", píše v básni À quoi songeaient les deux cavaliers dans la forêt její autor Victor Hugo. V té básni temný les kvete černočernou tmou, mračná obloha je jako benátský mramor a hvězdy posedávají na větvích stromů podobny ptákům druhu pyrocephalus rubinus. Kopyta koní kloužou po vlhkých kamenech a noří se do vrstev tlejícího listí, jejich boky dřou o rozestupující se a mechem prorostlou kůru starých dubů, ve stínech se občas plavě mihnou bílé kotníky a paže těch, které za jasných nocí běhají s vlky, v tu chvíli zavoní začernávající rudé růže, země se víří, semínka, jehličky, spory hub a krovky ocelově modrých brouků, noční hon ještě nezačal, ještě nevím, kdo je lovec a za kým se žene.
Takhle voní Hermannův stín, je-li se mnou. Jako vlhký noční les ze snové vize Guillerma del Tora. Znala jsem jednoho, s nímž voněl jako růže pohřbené do hromady podzimního listí. Milovala jsem to. V butiku ELdO na 69 Rue des Archives byl před pár lety kluk, Maël se jmenoval, který měl s Hermannem opravdu skvělý vztah, svědčili si navzájem, obklopovaly je trsy páru vydechujících konvalinek vyrůstajících z pepřového podloží, nikdy nezapomenu...
euridike Ty dokážeš i ony divnovůně uchopit tak citlivě až dojemně 
...
...přesně...
V té vůni/vůni, která může mít potenciál býti mou/ by mělo vždy "něco" být, něco navíc, něco "divného"/klidně iritujícího/ve smyslu příjemně znepokojivého(...),
přitažlivého...
FLEUR DE PEAU Diptyque
Seděli jsme na rozpadající se zdi staré farní zahrady - my dva, tichý soumrak a přikrádající se narůžovělá tma. S lehce nachýlenou hlavou se díváš na moje dlaně, prsty... Na desítky malých jizev, upomínek na dětství. Kočičí škrábnutí i stopa po ostrém seknutí /bylo mi šest a babička mě učila štípat třísky/. Lehce přejedeš bílou rýhu prstem a tichem začnou plout slova:
Někdo podědí klobouk z veluru
či ložní prádlo, postříbřené lžičky.
Tys zdědila jen dříčskou náturu,
to přísné věno od babičky.
Ano...
Ty vlastně ani nevíš, že jsem opravdu zdědila klobouky, ložní prádlo, stříbrné lžičky... To není důležité. Z těch podstatných věcí stojí v popředí jedna jediná - díky babičce vím, jak voní domov, klid, bezpečí. Otevřeš dveře, nadechneš se - a víš, že jsi doma. I kdyby ses vrátil po letech z vyhnanství, slepý a hluchý - ta vůně ti ukáže a řekne vše. Čistý vzduch právě vyvětraných místností. Vydrhnutá podlaha. Kostka bílého mýdla na umyvadle v koupelně. Vyvařené, naškrobené a vyžehlené utěrky, kapesníky, ubrusy, sněhobílé povlečení. Květiny ve váze. Amarylis na bílém okenním parapetu. A v sobotu dopoledne Český rozhlas Praha a Kolotoč. To je moje doma. Jediné. Navždy. Bílá čistota, ani zrnko prachu, mýdlo, květiny a naškrobené prádlo.
Jakpak je dnes u nás doma?
Jestlipak tam ještě hučí jez...
L'EAU FROIDE - FAUCILLE ET MARTEAU Serge Lutens
E.: No jestli u nás tohle uvidí tvoje maminka, tak je s námi ámen.
T.: Ale prosimtě... Oněgin byl taky Rusák...
E.: Rusák možná - ale stranickou legitimací asi nedisponoval.
T.: Ale no jo... Myslel jsem, že budeš mít radost, ten flakon je vyloženě sběratelskej kousek.
E.: Tak ho jako správní sběratelé uložíme k ostatním věcem, které nikdo nemusí vidět.
T.: U mojí sbírky korejských komiksů je beznadějně plno. I u lahví od vermutu. Dám ho k tvým Ibsenům.
E.: Zapomeň! Maximálně snad k Trierovi. Ale ne k tomu podepsanému Antikristovi.
T.: Tam by se to zrovna hodilo...
Tahle recenze se začala psát tak nějak sama, jak už to u mě často bývá, když se ke mně dostal flakon L'Eau Froide - Faucille et Marteau. Dialog byl zaznamenán a na čas odložen, protože jsem prostě musela dopsat recenzi na Fleur de Peau, k níž mě váže tisíc a jedno pouto - a jedna nesmazatelná vzpomínka na soumrak, farní zídku a pár veršů. Nešlo tomu uhnout. Ani jsem nechtěla. Ale pak se v jednu chvíli začlo zdát, že autenticita může být někdy na škodu, protože když místo Hlaváčka a Skácela odcitujete verše Ivana Skály, může to někoho pohoršit. Tak se nad sebou zamyslíte. A pak ještě jednou. Pro jistotu. Protože tu pořád ještě je ta rozepsaná recenze na L'Eau Froide. A ano, mohla by být nekonfliktně a takticky přiřazena k původnímu balení, jenže... Jenže mně se nechce uhýbat.
Tak volám Arnemu. Dědečkův kamarád z války, oba byli letečtí technici, oba prošli perzekucemi a svévolí dvou režimů. Nastíním mu celou peripetii a dané dilema. V jeho hlase slyším úsměv: "A zrovna tuhle Ivanovu báseň mám rád. Ona totiž krásně ukazuje, jak nic není černobílé. Všichni jsme byli děti, když se k dětství ve vzpomínkách obracíme, jsme nejlidštější, nejzranitelnější. Nikdo z nás se nenarodil s daným světonázorem. Vzpomínky na dětství nás všechny vracejí k naší obnažené lidskosti. Tu recenzi si přečtu celou, pošli mi ji, prosím tě... A ta vůně, o které píšeš teď - ta voní jak? Zaslouží si provokativní název a lahvičku?" Váhám... "No... Já vidím rozbořený kostel, sutinami se prohání chladný vítr a zvedá sladký prach, který mi vhání slzy do očí, cítím na rtech jejich slanost, která se mísí s jemně spálenou vůní z rozbité kadidelnice." Arne zvážení: "Takový zmar v ní je?"
A na tuhle otázku dodnes nemám odpověď. Možná. Možná ne. Možná je ten sladce slaný vítr, jehož pachuť ulpívá na patře, jen bouřlivý neklid, který někdy vzplane v každém z nás. A flakon? Kontroverze prodává. Nic víc, nic míň.
Fleur de Peau
...od kočičího škrábnutí je to i o mém dětství, o mé babičce a vůních s ní spojených...
(vlastně i já jsem ve své mikro recenzi to dětství vnímala)
Tohle je totiž přesně ta výjimečná vůně, která přestože je naprosto klasická, standardní, líbivá v tom nejlepším slova smyslu, má duši a skutečný charakter, který nelze přehlédnout a pominout, parfumér odvedl úžasnou práci.
Tony Iommi Monkey Special (Xerjoff) - sladké suché byliny namočené v kvalitním alkoholu, postupně sladce okořeněná hodně jemná kůže. Po rozvonění zakouřené dřevo dlouho macerované v ambře, sladké koření s malinkým vanilkovým doutníčkem a špetka suchého pačuliového prachu. Intenzita i výdrž stojí za to.
...mohla by jsi, prosím, až bude příležitost, vyzkoušet a zhodnotit vůní Sueno Latino ve Vavavoom.?
Miru Ano, ráda si naplánuju cestu kolem.
