Něco z toho, co některé zažily, jsem řešila i já. Všem co maji problémy přeju jen to nejlepsi do budoucna a posílám 
Stěžovací vlákno
10. srpna 2014 17:31
To je tak smutné čtení. A jste dobré, že jste se svěřily, ať už tady, nebo jinde, vím jak je to těžké.
Objímám vás všechny i některé vaše blízké.
Teda, tady se opravdu posledních pár stran četlo těžce...soucítím moc
Tady je tolik těžkých osudů...
Zažívám si docela turbulentní období s jednou celkem zásadní vztahovou prohrou (všemožné dlouhodobé komplikace, rozchod, po roce návrat, pak zase rozchod), ale už ani neceknu.
A podotýkám, že kdybych neměla záchrannou sít v podobě řady dobrých duší na telefonu i naživo (mnohdy s příslušným vzděláním), tak mě to semlelo tisíckrát hůř. Sama bych si s tím neporadila v žádném případě. Ta podpora je prostě důležitá moc. Předpokládám, že bych skončila v nějaké psych. péči, i takhle to bylo poměrně na hraně.
Takhle si mi daří tu hlavu přenastavit a světlo na konci tunelu jsem snad našla...! (zatím s občasnými výkyvy).
Ellen mne tady taky casto pomuze se zeptat a postezovat, protoze je tu siroky nahled nazoru
Candance Tahle šíře názorů a otevřenost fóra je moc důležitá - zažívám teď rozklad jedné party, kde to během více než deseti let přešlo z online do živého světa a zase zpátky, v podobě uzavřené skupiny... kde zbylo míň než deset lidí a převážil jeden světonázor. Je to bolestivé umírání.
To také velmi oceňuji, a kdybych potřebovala různé pohledy, neváhám fórum využít.
V tomto případě však byla situace od určitého okamžiku jasná (nekompatibilita - o detailech raději pomlčím, duševní nemoci, charakterové vady), nezbývalo než ji přijmout a vyrovnat se s chybným rozhodnutím v minulosti a růžovými brýlemi. To bylo vlastně nejtěžší. Tenhle boj za člověka nikdo nevybojuje...
Ellen udělat ten definitivní řez je nejtěžší, zvlášť když jde o dlouhodobý vztah.
Neudělala jsem ho já, protože já bojuji i prohrané bitvy. 
Ale zpětně jsem ráda, protože by mě to asi fakt zabilo.
Spíš se musím zatvrdit do budoucna, kdyby náhodou byly z té druhé strany (zase) ještě nějaké snahy...
Edit: Ten jasný řez je teď v mé hlavě.
Ellen chápu. No je to těžká situace, je dobře, že se máš na koho obrátit.
Ellen já ti tak rozumím... a potřebovala bych taky říznout. jednu sobě asi:-)
viktorka_od splavu jednu sobe:-D No tady občas platí, škoda rány co padne vedle:-D
Najviac mi chyba moj babinec s ktorymi sastrtavame 20 rokov a raz za rok dame spolocnu babsku dovolenku. Toto nam covid prekazil a jedna z nas navyse prekonava zhubne ochorenie. Bez nasej fyzickej podpory. Druha ovdovela a tretia saprestahovala. Online je to uplne ine. Takze ked sa pripojime je tam vela odmlk, usmevov a potom plac
to nie je to co sme mysleli ze budeme na nasich stretnutiach riesit.
Musi sa to zmenit
ionicera moc s tebou citim. V době, kdy mi mé okolí nejvíc závidělo můj život jsem měla v duši peklo. Doslova. Je zbytečný to vysvětlovat někomu, kdo to nezažil. Nemoc duše je mnohonásobně horší, než cokoli fyzického. Vím to, zažila jsem oboje. Bohužel mám k tomu genetickou dispozici z otcovy strany. Měla jsem velké štěstí na lékařku. A potom taky, když už jsem měla všechno připravený a zařízený, tak jsem si vzpomněla na mámu a to mě zastavilo. Je hrozný, že ani myšlenka na děti a muže nepomohla, ale máma mě zastavila. Nepomůže láska, prachy, kariera. A málo kdo se z toho dokáže vyhrabat. Dvakrát jsem to smazala, ale nakonec to sem dám.
crazydaisy A člověk si to ani nedokáže představit. Na tobě třeba vidím, jak žiješ těmi vnoučaty, člověk by minutu neváhal nad úvahou o šťastném zivote, jak píšeš, ani blízký nepozná, co se děje. Ať je už jen dobře!
crazydaisy uf
crazydaisy Dobře, že jsi to sem dala. Můj příběh je obdobný tomu tvému. Genetickou predispozici jsem zdědila z máminy strany. A bohužel to zdědil i syn, chodí k psychiatrovi, k psychologovi, hodně s ním o tom mluvím, ale mám o něj strach, strašný strach ...................
