Evaeva hlavne stezovaci vlakno je plne stiznosti na to, jak nekdo na posledni chvili zmenil plany, nedorazil, zrusil to, a nebo nekdo naplanoval neco, co se dotycnym nelibi. 

Blanka to ma byt urazlive oznaceni generace, ktera zacala resit i dusevni zdravi a life work balance, ktera deti vychovava s nejakym oboustrannym respektem. Oznaceni pro mladsi od starsich na stejne urovni, jako kdyz mladsi generace ty starsi oznacuje za boomery (coz taky neni kompliment)

Zuzuli - ďakujem , nikdy som sa s tým termínom nestretla, možno aj preto, že v zmiňovaných rokoch boli už naše deti „ samostatní  “ pubertiaci a my sme museli reagovať na fajnovosti spojené s týmto vekom .

Ale dovolím si iba potichu špitnúť, že obojstranný rešpekt v rodine je fajn, ale vo veku najmenej základnej školskej dochádzky ,keď sú rodičia aj právne za správanie svojich detí zodpovední , by mali v rodine fungovať nejaké rodičovské pravidla. Pri všetkom rešpekte k vyvíjajúcej sa osobnosti 12.ročnej dcéry, aj keby argumentovala neviem ako , ju na koncert o 22.hod. nepustím a basta . / príklad je iba ilustračný/,

Zuzuli no tak nějak 

Friga tak cizi děti se ale vychovavaj nejlip, to víme všichni

​ano to se říkalo vždycky.

Blanka ale respektujici vychova neni o uplne volnosti. Naopak pravidla jsou jasna, deti maji hranice, jen nejsou vyzadovany jen z pozice autority, ale jsou oduvodnena. A respekt je oboustranny, ja repektuju dite jako samostatnou entitu a ono repektuje me jako rodice a pruvodce. Neskace mi po hlave, ale o vecech se dokazeme bavit. Ono to neni nic extra noveho, takhle vychovavali uz moji prarodice.

V tomhle pripade by to pri respektujici vychove bylo "ja chapu, ze jsi zklamana a nastvana, ze na ten koncert nepujdes, ale ja jsem za tebe zodpovedna a nepustim te tam bez spolehliveho doprovodu."

Zuzuli - áno, tak s tým súhlasím

Blanka ten pláč při odcházení, to se nedá říct, že je to generační záležitost. Fakt ne. Moje dcera ročnik 90 moje odchody těžce nesla i když byla vždycky s lidmi, které měla ráda a které dobře znala (tatínek, naši). Ale zároveň se vždycky do pár minut uklidnila, jakmile jsem byla z dohledu. Ale prostě ten pohled na odcházející matku ji vyvolal úzkost, kterou v ten okamžik nedokáza nějak racionálně sama zvládnout. Teda bavíme se o věku do cca 3-4 let. 

Mrs.Robinson coz nejsou Karjiny deti, o nich to cele bylo a tim to zacalo. 

Mrs.Robinson - tak samozrejme, že dieťa reaguje aj podľa svojej povahy .

Kokoska ale některé děti takhle přece můžou reagovat i v osmi klidně. Tak prostě měly jinou představu. Už se viděly, jak je máma hladí v posteli po vlasech a ony jí něco vypráví, blížil se večer a ona přijde s tím, že dneska jde pryč. Tak holt byly smutný. Když patnáctileté holce kluk zruší rande, třeba proto, že onemocní, taky třeba bude brečet. Andulka je smutná, že jí kamarádky odřekly na poslední chvíli, má asi i trochu vztek, a to je jí 40.

Blanka ano, lidi si představují, že když vychovávám dítě respektujícím způsobem, tak že mu koupím druhou zmrzlinu, když jí bude chtít. Nekoupím, akorát budu počítat s tím, že má právo s mým rozhodnutím nesouhlasit, a že to dá patřičně najevo

Evaeva jezisi vzdyt jo, to se tocime porad v kruhu. Jen bych to nezamenovala se separacni uzkosti batolete.

Kokoska jo, separačka to už není 

K tomu uspávání větších dětí - pamatuju si, jak jsem se denně třásla večer strachem pod peřinou, hodinu a víc (protože spát se chodí po večerníčku, že jo, je fuk, že každý má trochu jiný biorytmus a potřebu spánku) poslouchala zvuky sto padesát let starého kamenného domu, skřípání, bouchání, chroustání červotoče, štěkání srnců pod okny, potila se jak dveře od chlíva, protože jsem se bála vystrčit nohu nebo ruku zpod peřiny, za tu dobu jsem samozřejmě dostala čůrání, ale ani za nic bych nešla na záchod, protože i kdybych se nebála spustit nohy z postele, tak mě ještě čekala dlouhá chodba se dvěma zatáčkami a odemknout jedny spojovací dveře. Potřeba čurat schopnost usnout ještě zhoršovala, představivost jela na plné obrátky. Když se ohlídnu do minulosti, je mi té holčičky s hlavou pod peřinou hrozně líto. Přitom stačilo jen sednout si vedle postele a deset minut si tam číst, než usne. Tak, jak to dělám s klukama já. Zachránilo mě až nastěhování do pokoje k bráchovi, pokoj byl veliký, rozdělený těžkým závěsem na dva. Ke klidu mi stačilo, že jsem ho slyšela za závěsem oddychovat.

Možná by si všichni ti přesvědčení o tom, jak snadno a správně vychovali svoje děti, mohli s nimi někdy takhle zavzpomínat...