ja mam za to, ze brneni cehokoliv si zaslouzi navstevu neurologa. (mne teda brni porad neco, ale ja pozitivne vim, ze to je od patere.), ale pokud je to priznak novy a netypicky, sup tam s tim.  

pokud byl vysoky tlak jedinym priznakem, tak chapu, ze to je tezke, protoze je to vec velice bezna, ale brneni koncetin nebo rozne jine neurologicke priznaky neni radno prehlizet (taky to mohou byt jine nemoci, kdyz se na prijde zavcas tak lepe lecitelne.)

Myslím si, že když se po několika měsících příznaky spíš zhoršujou, že by nebylo od věci udělat CT a nečekat, až si to rodina zařídí sama. Pak už to jelo ráz na ráz. Nevím, jak to, že jednomu doktorovi stav pacienta nic neřekne a druhý hned zpozorní a jedná.

Přesně tak. Je to spíš důvod zjistit víc názorů. Spousta lidí bojí, co jim doktor řekne, ale bohužel je to často i oprávněně. Já jsem teď řešila problém u syna a v těch záznamech od některých lékařů mám...matka žádá vyšetření, matka nesouhlasí s diagnózou, prostě jsem byla za hysterku. Nakonec se ukázalo, že né zbytečně. Jsem ráda, ale každý na to nemá nervy. 

Hlásím, ze mě nic nebrni,to bych šla hned. A už je to opravdu lepší. 

Kdyby se zhoršilo,nebo opakovalo, půjdu hned. Přísahám. 

Dekuji

no tak ne kazdy doktor je opravdu dobry a nekdy je spravna diagnoza opravdu orisek. a zacina to uz u obvodaka. ten vtip:

Rika jeden cerstve promovany inzenych druhemu: - vis, co? kdyz vidim jaci jsme mi inzenyri, tak abych se bal jit k doktorovi.

Myslim, ze to muze byt rozdilnou zkusennosti. Muj detsky lekar u me rozpoznal z teploty a neprukaznych testu mononukleozu uz ve chvili, kdy by jiny rekl, ze simujulu, abych nemusela do skoly. Diky tomu zasahu jsem bez nasledku a ani jsem nemela nejak dlouho dietu, jen ksem pak dlouho nesmela cvicit. (Blbe akorat bylo, ze mi pak vylitla teplota a zadna nemocnice me nechtela vzit, ze maji plno, povedlo se az na potreti, nemocnice sousedila s blazincem, mela tedy zamrizovana okna a ja byla jedina na oddeleni. Hruza. Ale pred tema x lety nebylo bezny, aby rodice mohli s detma do nemocnice).

Tohle ti nezávidím, každej občas přetrpí něco, co by si klidně odpustil, teď je jen otázka, jestli to stojí zato. pokud tam těžce převažujou ty negativní pocity, že jo..

Nevim no, vím, že se razí, že děti nejsou k rodičům ničemu povinnováni. Ale každoroční návštěva z UK mi přijde jako ta minimální nutnost. Pokud mi teda v rodině nikdo neubližoval, nebil, netýral či nedělal další jiný zvěrstva za který si nezaslouží mě nikdy vidět. Celej ten příspěvěk je fakt smutnej.

Já si myslím, že mám s rodinou celkem dobré vztahy a přičítám to i tomu, že se vidíme relativně málo. Znám lidi, co jsou v denním ( alespoň) telefonickém kontaktu s rodiči a jinak si to ani nejsou schopni představit ( to mi přijde, že nějaký mechanismus osamostatňování dítěte selhal).

Ještě to můžeš pojmout jako výlet do ČR, ne jako výlet za rodiči. Naplanuj si tu nějaké aktivity a rodiče můžeš navštívit jen jakoby mimochodem. Ono není dobré si to ošklivit dopředu. Ani se nemuselo nic pokazit, třeba jste tak jiní, že si prostě nerozumíte. Co by se stalo, kdybyste se vídali ve větších intervalech?

Z ceho vznika tik pod okem?

Mě strčili s mononukleózou na infekční oddělení a byla jsem tam sama v pokoji. Na "infekčárnu" návštěvy nesměly, to se dalo pochopit, ale strašný to bylo a to už mi bylo 19. To byla taková nuda, že jsem po třech dnech dokázala usnout kdykoliv přes den silou vůle, jen aby mi utekl čas. A z nudy jsem snědla všechno, co mi dali, takže ostatní pacienti po prodělání těch ošklivých infekčních chorob vypadali jak po moru a já jsem přibrala 2 kg. To byla taky jediná zábava, dívat se skleněným okýnkem ve dveřích na chodbu.

no to zavisi, muj muz si s mamou telefonuje temer denne a samostatny je celkem dost, i se ji dokaze postavit, kdyz po nem chce neco, co mu vadi a pak to resi na muj vkus az prilis razantne.

ja si s nasima kdovijak casto netelefonuji, proste me to nenapadne, navic oni stejne chteji videt spis ty deti nez zeby se zajimali o mne . ale oni treba prijedou nekolikrat do roka na tyden, a sice mne po tydnu uz dost otravuje, ze porad hledam skrabku na brambory a slanku ve vlastni kuchyni, ale sneseme se bez problemu, co by v pripade meho muze uz skoncilo vrazdou.

a mama pak rekne, ze loni jsem u nich nebyla - no byla, ale na segry oslave, ktera se odehravala na chate a az k nasim do bytu jsme nedojeli (ale videli jsme se vsichni). letos to dopadne (doufam) lepe a dostanu se tam nekolikrat, i kdyz ta cesta je cim dal vic silena. tech minimalne 6 hodin tam a zpet na otocku na vikend proste davam cim dal tim hur.

male dite nebo ty? je to neuroza, dost casto stres.

protoze jste v malem kontaktu. cim min se s nekym vidas, tim min si toho ve vysledku mate co rict. pokud tam neni jiny problem, tak bych skusila volat casteji (dat si to klidne i do kalendare) a pak prevzit tu aktivni roli a vyptavat se na jejich zivot. pripadne bez vyzvani povidat o svem.

jako da se nad tim zlomit hul a nechat to byt, ale pozor na to, ze rodice nebudou vecne a pak to v cloveku umi docela zahlodat.

Teraz už o tom dokážem rozprávať. Mojej mame liečila psychiatrička to, že chudne a stále vracia. Dva roky chodila po lekároch že jej nie je dobre  a zakaždým ju znovu poslali že je to psychika. Nebudem sa rozpisovať, ale pri neustálom vracani som ju zaviedla na pohotovosť a odvtedy už domov neprišla. Prekonala dve operácie pankreasu a druhu nezvládla. Rakovina pankreasu. Ja som sa potom rok dostávala zdravotné a psychicky do poriadku. Ale jeden mladý začínajúci lekár, ktorý ju dostal posledný mesiac na starosti sa na základe jej prípadu rozhodol venovať práve odhaľovaniu tejto choroby.

Vidím to stejně jako continuity . Jak si můžete rozumět, když se nevídáte a nejste v kontaktu? Zkus se přemoct, volat častěji, ptát se, vyprávět o sobě - v rámci toho, co rodiče pochopí. Jako upřímně i kdybych měla nějaká starosti/radosti asi bych je nesdělovala někomu, koho slyším jednou za půl roku.

Jo, taky za mmou nesmeli, mohli jsme se potkat jen v takove prijimaci mistnosti. Bylo mi osm, brr.. aspon, ze uz jsem tehdy dost cetla. (Myslela jsem, ze mi bylo devet, ale nejmladsi jeste nebyl a mama ani nemela pupek, tak to muselo byt o rok driv). Posledni den jsem asi pulku dne bosa sedela na chodbe i pres vyhruzky sestricek, jak jsem se bala, ze si me tam jeste nechaji

Tesila jsem se na jogu a je zrusena a ted abych sla behat.

Kdyz jsem sla pro dceru do skolky, tak po me pokukoval jeden tatinek, co se pozdravime a prohodime par slov.... mela jsem rozepnuty knoflik na kosilovych satech a bylo mi videt velky kus cerne krajkove podprsenky. Dala jsem si kabelku crossbody, aby se mi lepe oblekala dcera a popruh te kabelky mi to zrejme rozepnul.