Tak teprve dnes dokážu ocenit humornost situace, která se mi stala včera.
Jedu z chaty domů v poledne (protože přijede jiný chlapík podívat se, zda mi provede úpravy v kuchyni, hurá), klikaté serpentiny v lese nahoru a dolů (lesy Brdy) a proti mě ze zatáčky se vyřítí pán v šunce (jinak se to auto označit nedalo, ale do těchto cest auto ideální)
Oba jsme se dodatečně lekli a zastavili. Ve zlomu zatáčky tak, že on na pravé straně kopec nahoru, já na pravé straně sráz dolů. Nezpevněná krajnice s hromadou listí a jehličí, na takové se nerada pouštím, zvlášť, když pode mnou je 5 metrů dolů.
Tak jsem naznačila ( takové to - prosím, prosím - z okénka), zda by mohl trochu couvnout k sobě do kopce.
Nic. tak si říkám - ještě je čas, počkám. Čekali jsme asi 3 minuty, já si vyřídila některé hovory a pak za mnou auto. Z něj se vyhrnula z místa spolujezdce nějaká stařena a po ověření situace mi začala volat do okénka : "ženská, máte tam dva metry, my pospícháme, jeďte... "
No snažila jsem se vysvětlit, že bych ráda trošku víc místa, že se takto necítím dobře a ona pořád: "ježíš, my pospícháme" a pak se otočila na svého šoféra a volá "Mirku, vyfoť si to !!"
Včera jsem dost neocenila tu situaci, ale když si to tak promítám, tak pro mě to bude hláška měsíce 
Ale víte, co mě překvapilo? Že baba byla na straně chlapíka, tedy, té emociální straně.
Že jí vůbec nenapadlo, že tam fakt nechci spadnout a že by stačilo jen trochu dobré vůle...
Od pána, od ní, od Mirka (který přispíval řešení situace tím, že dlouze troubil)