Přiznávám, že jsem to poslední dny vůbec nedávala.
Táta umřel nakonec na kovid, nakazil se v nemocnici, kde byl s banální infekcí močových cest. Po antibiotikách se po týdnu začal lepšit, už se těšil domů, měl chuť na kafíčko a dortík a pak najednou jsme přišli a celé oddělení přelepené červenou páskou Izolace, všichni pacienti odvezení do nově zřízeného kovidária jen pro tohle oddělení. Na pokoji bylo původně 8 chlapů, jednoho měli převést na následnou péči, udělali test, vyšel pozitivní a následně byli pozitivní na pokoji všichni. Celou dobu nám tvrdili, že táta kovid nemá. Ale myslím, že test nedělali nikomu, až když měli pacienta předat dál. Táta byl očkovanej, ale bohužel diabetik a věk vysoký, pak to šlo už z kopce, i když bojoval ještě 10 dní. Z těch osmi z jeho pokoje byl naživu už jen jeden, když jsme si byli pro tátovy věci.
No a já pak upadla do stavu naprostýho vyhoření. Tolik let jsem byla zvyklá mít za někoho zodpovědnost. Už dávno, jen jsme se sem nastěhovali, jsem byla vždycky po ruce, vždycky v pohotovosti. Bála jsem se jít si večer umejt hlavu, že zrovna jí budu mít mokrou a pojede se na pohotovost. A taky že jo, dvakrát jsem to v zimě absolvovala s mokrou hlavou v čepici. V noci jsem spala napůl ucha, slyšela jsem, jak naproti někomu v noci upadla hůl a už jsem letěla zjistit, kdo upadl cestou na wc. S tou úzkostlivou mámou jsem byla už tak vycukaná, že jsem byla pořád ve stresu, abych něco nezanedbala, a pak to nedopadlo fatálně. Řešila jsem každý pupínek, bouličku, škrábnutí, bolesti, sháněla léky, vyšetření, speciální léky a vitamíny, odborníky, operaci kyčle, očí, žlučníku, kýly, prohlídky v IKEMu, katetrizaci, gynekologa... na pohotovosti - interna, chirurgie, orl, neurologie - jsem už byla jako doma, co nocí jsme tam strávili na chodbách a v ordinacích. Četla jsem každý příbalový leták, abych předešla další alergii nebo reakci z interakce léků. Jednou jsem ten příbalák nečetla, bo mi neřekli, že si lék obstarali sami a dopadlo to tragicky.
No a tak zůstal jen táta a celé se to zkomplikovalo CMP a ta odpovědnost se ještě znásobila. Plus se přidal kovid a já už jela jen v módu zabezpečit tátovi základní životní funkce, jídlo,léky, pomůcky a doktora a přitom se snažit pořád ještě pracovat tak, aby fungovalo všechno, co má fungovat.
A na sebe jsem se úplně vykašlala. Jako bych tu byla už jen proto, aby táta přežil. A teď tu není, a já kromě smutku a ztráty cítím akorát prázdnotu. Jako bych už měla splněno. Děti jsem vychovala, rodiče pochovala a co teď dál. Jako bych už splnila svý poslání a můžu už jít. Zatím nejsem schopná si to v hlavě přenastavit tak, že jsem vlastně volná a můžu si konečně, poprvé v životě, dělat co chci. Vždyť já nevím, co chci. Já jsem se nějak ztratila. Jako by všichni byli někde za sklem.
Teď jsem deset dnů nevylezla z domu, jen jsem seděla, zírala nebo spala. Dneska poprvé jsem šla nakoupit, umyla jsem si hlavu a promluvila pár slov s pokladní v Albertu. Tak snad je to první krok. Možná si koupím i kus zelený větve a udělám si náznak výzdoby. Musím se zas vrátit k tomu, kdo jsem byla dřív. Už kvůli tý malý cácorce, co čeká, kdy přijede babička.
Díky za možnost odložení.
No a pak spolu s kamarádky budeme celý večer sedět u vína a bavit se.
