Řeším nějaký projekt, financovaný z veřejných zdrojů, když to nedáme do 31.12., budeme peníze vracet. Všechno bylo na dobrý cestě, sice práce denně do noci, ale vypadalo to, že stíháme.
A dneska mi klíčový člověk na straně dodavatele umřel na covid.
Můj vrstevník. Člověk, ke kterému jsem si při těch nočních jízdách vytvořila přátelský vztah, během různých testů byl čas i na zmínky o dětech, koníčcích, životě.
Spolupracovali jsme několik měsíců, nikdy jsem ho neviděla, ale v kontaktu jsme byli skoro denně.
Celou dobu byl na HO, ale minulý týden byl 2 dny ve špitálu na kapačkách, chytily ho záda. V úterý byl zpátky doma a pokračovali jsme v práci. V pátek začal kašlat a měl teplotu. V neděli ještě pracoval z postele, nedal si říct. Včera psal, že chvíli vynecháme, že to potřebuje vyležet. A dneska mi zavolal jeho spolupracovník.
Jsem fakt naštvaná, na tu blbou nemoc, na celou tuhle blbou situaci, na vládu, na všechno, nejradši bych do něčeho kopla, něco rozmlátila. Osobně jsem ho neznala, ale je mi líto jeho ženy, dětí, vnoučat. Byl to správnej chlap.
A navíc to teď nedotáhnu, nikdo jiný do toho tak nevidí. Jestli se nestane zázrak, budeme vracet proinvestovaný prachy a je to moje odpovědnost.
Ale ty prachy jsou vedlejší. Ty lidský ztráty jsou nenahraditelný.
Dík, že jsem si mohla ulevit.