Janulik03 ne, to jsem ani netvrdila
Stěžovací vlákno
10. srpna 2014 17:31
Zuzuli jo, určitě. Drtivá většina mých kamarádů sdílela pokoj se sourozencem, pokud ho měli. Když neměli rodiče ložnici, to už jsme obecně považovali za horší bydlení. Ale pokoj se sourozencem ještě na VŠ byl normálka, když měl někdo svůj, tak tomu jsme záviděli
Reakce na Evaeva:
barbucha sněhový vločky vychovávala generace, kde 70% rodičů uznává fyzický tresty, to se s respektující výchovou úplně neprotíná.
To je nesmysl. Fyzický tresty zažila moje generace, naše děti (většinou ty devadesátkový vločky) už - právě proto - vůbec ne. Výjimky nepočítám, z důvodu že to jsou výjimky 
Reakce na Evaeva:
Zuzuli já znám spoustu trojic dětí vyrůstajících v jednom pokoji
Ty máš kliku že máš tři kluky, to se skládá líp než kluk a holka.
My jako děti měli taky k dispozici dva pokoje, ale jelikož se kluci - roztomilá dvojčátka - spolu nesnesli a furt se rvali, místo samostatnýho pro sebe jsem po čase jejich vzájemnýho vraždění vyfásla společnej s jedním z nich. Byť to mělo min. 30m, byl to očistec 
A to měli naši každej svoji ložnici i svoji pracovnu - no ale tehdy se s dětma nikdo moc nepáral 
Musím vám napsat, jak jsme získali jeden pokoj v domě. Byl to opravdu nejmíň stopadesát let starý dům, do poloviny výšky kamenný, se strašidelným sklepem, kde jsem v životě nebyla a půdou, kde chroustali červotoči a mohlo se šlapat jen na konkrétní místa, jinak by člověk propadl. Jedny dveře z chodby byly zatlučené prkny a za nimi bydlela čarodějnice. Pro mě to byla čarodějnice. Jinak to byla chudák ženská, vdova, invalidní, neměla peníze, dostávala jen lístky na potraviny, neměla splachovací záchod, vodu brala z potoka. Bydlela v takovém přístavku k našemu domu, bývala to asi hospodářská budova. Říkali jí polka, to slovo pro mě byla nadávka, něco jako bezďák. Až mnohem později mi došlo, že to byla Polka, protože byla z Polska. Strašně jsem se jí bála, slyšela jsem ji chodit a štrachat za těmi zatlučenými dveřmi, no prostě horor. Ve skutečnosti nebyla vůbec zlá, no ale dětská fantazie a nedostatek informací to rozjely naplno. No a jednoho dne táty ty dveře rozsekal, vešel do jejího pokoje a řekl jí, že bychom ten pokoj potřebovali. Ona že jasně, že tam má další tři místnosti, že ho nepotřebuje, tak spolu vynosili její věci hlouběji do její části a táta ji tam zazdil. Jako to byla scéna jak z filmu. Seděla v jednom pokoji, táta v dalším, který byl dřív taky její, mluvili spolu a on pomalu zazdíval dveře mezi nimi. A tak jsme získali pokoj pro ségru.
Pinot Noir to zní teda úplně děsivě ...
jsem zvědavá, jak se to vyvine u nás, jestli na rodiče čeká v rámci duševního zdraví rozkládací gauč v obejvaku...
Veselé historky ze Sudet, nemáš tam ještě nějakou?
Pinot Noir Uf. Naši koupili dům i s nájemnicí, sdílela s námi záchod a tak. Ale byla to pohádková stařenka se stříbrným drdůlkem. A když jsem ji výjimečně potkala v noční košili, měla ty vlasy rozpuštěné, úžasné, až po zadek.
Pinot Noir tak to je dobrá historka
Asi som to tu už písala, neviem či ste niekto čítali knihu Zitkovske bohyne.
Je to v podstate o ženách čo liečili, "carovali"
A to bola jedna moja babička
V stodole sa sušili bylinky, chodili k nej ľudia pre čaje, mastičky a ženy z Poľska k nej nosili látky a neviem čo všetko. Také paseracky. Hrozne som sa ich bála, lebo prichádzali iba v noci, na hlavách veľké šatky, na chrbtoch batohy. Vtedy sa svietilo celú noc pod rúškom tmy prichádzali ďalšie ženy či už zo susedstva alebo aj zďaleka.
Teraz viem, že to bol vtedy veľký risk, ale bývali sme v lese, cesta takmer žiadna, tak im to vychádzalo
dzizisketano pak mám ještě jednu, pár týdnů jsme ji neviděli, nepotkali. Ona se toulala, vždycky někoho ukecala, aby ji někam svezl, ale neměla peníze, tak jí kolikrát trvalo, než se jí zase podařilo vrátit, tak to bylo tak neobvyklé. Ale tentokrát to bylo dlouho, tak naši zavolali policajty, ti vzali i doktora... Našli ji doma mrtvou, ale taky hordu vyhladovělých blech. Z okna jsme sledovali, jak policajti, doktoři a pohřebáci vybíhají ven a plácají na sobě blechy... Bruntál, no.
No a pak vyloženě sudeťáckou scénku, po revoluci se Němci přijeli podívat na svůj dům. Já tomu nerozuměla, myslím, že ani naši vlastně moc nevěděli, o co jde. Okukovali dům zvenčí, pak se usadili u dveří na naše lavičky, rozbalili řízky a buchty a dvě hodiny tam čile šprechtili a hodovali. Naši jim vodu myslím nabízeli, ale neumějí německy, tak si nějak nerozuměli... Jediný, kdo by s nimi mohl mluvit byla ségra, jenže ta se zrovna opalovala, když se začali hrnout do dvora, a myslela, že prostě jen zastavil zájezd, vyčůrají se v pangejtu a pojedou dál, tak zaběhla do dřevníku. Jenomže nám bivakovali na zápraží nejmíň dvě hodiny, které ona proseděla v dřevníku na špalku, protože se v bikinách styděla vylézt.
barbucha s tím nesouhlasím. V mojí generaci byly fyzické tresty naprosto běžné, ostatně i teď každou chvíli na hřišti nebo ve školce slyším vyhrožovat jednou na zadek. Ostatně to vyplývá i z výzkumů.
Jinak muž sdílel pokoj se ségrou do jeho 20. A rozhodně nebyl jediný. Popravdě si nemyslím, že je to jednodušší, když jsou děti stejného pohlaví, my se se ségrou řezaly jak koně
Pinot Noir nám v 48 bolševik sebral kamenný veliký dům a rozdělil na 8!!! "bytů", koncem 60 let pak byl dům v tak strašným stavu, že ho prohlásili za neobyvatelný a částečně nám ho "vrátili". Taky se stařenkou.
Otec začal část opravovat a tam jsme bydleli, postupně, jak se co podařilo opravit, roztáhli jsme se.
Se stařenkou jsme sdíleli toaletu, my měli vlastní koupelnu, ona snad jen umyvadlo v kuchyňském koutku. Trpěla demencí, nebylo to s ní jednoduché, máma by mohla vyprávět. Akorát tam neumřela, na konci se podařilo přesvědčit její příbuzné, aby si ji vzali. Ale blechy a další mňamky tam probíhaly také.
A postupně jsme taky se ségrou získaly její pokoje jako své.
A vlastně to souvisí taky s tím uspáváním a tak. My za trest chodily na chodbu, kde vedly dveře do její části. A taky jsme se bály. A když jsme zlobily moc, vyhrožovalo se sklepem (velice hluboký a temný) a půdou, fuj.
Blanka tak moji rodičia neriešili a neriešia emócie iných vôbec, tak ako aj ich rodičia, môj otec neriešil a nerieši nič, mama je cholerik a 'má právo povedať čo chce a komu chce!', a rozhodne jej vadí, keď sa syn správa ako dieťa.
Pinot Noir to sú skvelé historky 
Evaeva my s bratom sme boli bití bežne, a keď je o tom reč, sú na to moji rodičia hrdí. Môj muž, vyrastajuci na dedine, ani jeden z jeho rodičov nemal maturitu, a bití neboli, a to sú 4 deti za 6 rokov.
andulka01 ajaj, to je taky příběh! My to měli jako služební byt, teda dům, ale říkalo se tomu služební byty. Byla to hájenka. Takže jsme se tam nastěhovali a paní už tam taky byla jako součást inventáře. Jo, ten sklep a půda, to byla opravdu děsivá místa.
Reakce na letfenixa:
Blanka tak moji rodičia neriešili a neriešia emócie iných vôbec, tak ako aj ich rodičia, môj otec neriešil a nerieši nič, mama je cholerik a 'má právo povedať čo chce a komu chce!', a rozhodne jej vadí, keď sa syn správa ako dieťa.
To je mi ľúto a chápem, že vyrastanie v takom prostredí človeka ovplyvní . Ale nemyslím, že niečo také bolo bežné u väčšiny rodín .
Pinot Noir jen jsem chtela dodat, ze jsem tu otazku, jestli jsi to probirala v dospelisti s rodici, v zadnem pripade nemyslela tak, jestli jsi jim to vycitala
andulka01 To vyhrožováni sklepem nebo půdou bylo strašný, jak kdyby děti v tomto věku neměly dost svých strachů. U nás se vyhrožovalo čertem za komínem, což na mě teda úplně nepůsobilo, sklep by byl horší (měli jsme jeden takový, kam jsem poprvé vešla snad až jako dvanáctiletá, a pak zase už nikdy).
Jinak vyhrožování čertem venku ve stodole zkoušela prababi na našeho syna (chtěla ho donutit, aby byl s ní v kuchyni a nešel si hrát ven), ale on to vůbec nepochopil. My tohle nepoužíváme, a v té době ani nevěděl, co je to čert, tak se na ni jenom podíval a v klidu odkráčel
Mně tyhle praktiky přijdou úplně mimo jednak kvůli tomu vyvolávání strachu, a i čistě prakticky, pak se to dítě bojí třeba v noci na záchod, nebo potmě na zahradě, proč mu ten život takhle komplikovat? (A i sobě teda v konečným důsledku.)
baltik jj, to já vím.
Myrtila kolegyňa ekonomka má vnuka, čo je L spolužiak. A hrdo nám rozpráva, ako sa mu, aj ted ostatným vnúčatám, od mala vyhrážali kožkármi a policajtami.
