Pinot Noir áno, po vecerničku umyť zuby a spať. My sme boli v izbe spolu s bratom, tak sme sa ešte hodinu-dve rozprávali, hádali,..., občas otec prišiel a nakrical na nás. 

Evaeva fakt jsi mě pobavila, spojením s dětskou separační úzkostí a to mi není 40 (to bylo milé, od tebe), ale považ, 50!

Shrnula bych to: každý máme právo být smutní, zklamaní a naštvaní, jen my dospěláci to musíme umýst bez vyrválu (a že by se nám kolikrát i chtělo, hodit nějaký pořádný tantrum )

Shrnula bych to: každý máme právo být smutní, zklamaní a naštvaní, jen my dospěláci to musíme umýst bez vyrválu (a že by se nám kolikrát i chtělo, hodit nějaký pořádný tantrum )

​kez by to ti dospeli umeli

Zuzuli ee ono je to dvousecny...zas jako koukat na toho druhyho, jak je v hysterickym oblouku kvuli kravine to nechces.

A neni to proto, ze by to z jeho pohledu bylo neco duleztyho, jen je pretazenej z prace a na tebe si to ventiluje.

Já celý život poslouchala, jak jsem vždycky, když máma odešla a nechala mě u babičky, stála v domě, u vchodových dveří a brečela celou dobu než přišla. 

Nedávno jsem se mámy a tety, která o to taky často mluvila ptala, jestli si tehdy uvědomovaly, že vzhledem k tomu, že zmizel z mýho života otec, jsem se prostě jen bála, že zmizí i ta mamimka. Hele, ani dnes tuhle variantu neberou, prostě jsem bezdůvodně brečela, protože říkaly, ze máma se přece vrátí. 

Catherinnemožná je to i pro ně těžký si to připustit.

Evaeva je to možný, ale vždycky to byla taková ta *veselá historka z natáčení* jak ta Katka stála tři hodiny u dveří a brečela.

Catherinne

Kolik ti bylo?

Catherinne

Chtěla bych ty holčičky obejmout. (I tu v sobě)

SunEclipse no ja myslela, ze kez by to ti dospeli umeli prejit v tom klidu

Ja prave znam dost tech, kteri hysterci vic a dele, jak to dite, co je za par minut v pohode a muze se to jeste omluvit nezralosti. A nebo ty, co v sobe tu frustraci dusi hodiny a vsichni jim jdou radeji z cesty

Evaeva no urçitě školkový věk, občas je tam i zmínka o jeslích, když mě vyzvedávala teta a na mámu jsem čekala u babičky, takže cca 3-6 

Já chápu, že potřebovala pomoct, byla na to sama, fotr odešel středem, mám o 4 roky starší ségru, ale jen, že si taky útržky pamatuju. A možná mě mrzí, že to nikdo z nich dnes neuzná, že se pořád strašně zlehčuje

Catherinne jo, chápu. Racionálně tomu člověk rozumí. I byla jiná doba, emoce dětí se vůbec neřešily, ale stejně by bylo fajn, kdyby někdo řekl "promiň, tenkrát mi nedocházelo, že ti to ubližuje".

Ja se priznavam, ze jsem dneska rano dost vyjela na manzela.

Vedli jsme spolecne dceru do skolky, ona rano moc nechtela vstavat, nebyla uplne dobre naladena. Muz zustal u botniku a ja sla s dcerou do satny. Ta tam zjistila, ze jsem zabalila do batuzku dva plysaky, co nosime do skolky nejcasteji a ne toho, co ona chtela. No byla rano v komatu, k plysakovi se nevyjadrovala, tak jsem neco popadla. Takze to v ni nejak bouchlo a zacala brecet, ze nechce do skolky (jako chapu, treti tyden prazdninoveho provozu, druha skolka, uz ani nevim kolikata ucitelka). Byl z toho desetiminutovy plac, ze chce zustat s mamou a nechce do tridy. Nade mnou tam stala ucitelka, at to dite uklidnim, ze takhle si ho prebirat nebude. Nakonec jsme si dceru nejak predaly a ja se sla obouvat.

A tam manzel, co to celou dobu poslouchal pres dvere, zacal, ze si dcera musi odvyknout takhle rvat, ze to je hrozny, jak ji musime zmenit rezim a tak dale. A ja na nej vyjela, ze jestli se chtel realizovat a situaci resit, mel ted moznost se pripojit a ne stat ve vedlejsi mistnosti. A ze posledni, na co mam naladu po tom, co na me viselo jecici dite a nade mnou stala u toho ucitelka je jeste poslouchat jeho prednasku.

Tiež veľa vecí som ako matka nerobila určite správne. Ale mrzelo by ma, keby mi to teraz začali deti vyčítať.

Boli isté tlaky, napríklad nástup do práce a dieťa do škôlky, kedy nešlo inak. Nebolo to isto vždy super, sú to vecí, ktoré nejdú vziať späť.

Moji rodičia tiež sa snažili. Mali to ťažké a tým že mali nároky, neobhajovali môj handicap, ale tlačili aby som všetko urobila sama, urobili na silnejšou a nezávislou. Niekedy spomíname doma na moju prísnosť, kričala som, a potom mi napríklad dcéra povedala, že ona si pamätá ako som stále chodil v jedných nohaviciach, aby som im kúpila čo chceli.

U syna to bolo ťažké, neprejavoval žiadne emócie, nejedol, postupne sa to zlomilo až na druhom stupni školy. V škole to mal zo začiatku ťažké, na diagnózu sa moc nebral ohľad, tak sme to lepili ako to šlo. Dúfam že ma nepreklinaju, keď to nepočujem 

Janulik03 

Myslím, že to nejsou výčitky, a to je právě kámen úrazu, že ti rodiče a prarodiče berou jako výčitku, když dospělý potomek řekne, jak nějaké situace vnímal on. 

Janulik03 ano, čas nevrátíš, ale to neznamená, že to nemůžeš s dětmi probrat, omluvit se. Pro toho druhého může hodně znamenat, když si ho vyslechneš.

Janulik03já bych hlavně řekla, že vždy nějaké frustrace u dětí nastanou. Mám taky svoje, rozhodně to rodiče nedělali schválně, prostě to dělali jak nejlíp uměli. 

Už jsem tu psala v jiném vlákně o ty celulitidě, kdy jsem si myslela, že mi máma umře na nějakou strašlivou nemoc. Škola je prakticky jeden dlouhý proud frustrací, u každého z jiných důvodů. 

Kdysi bylo takové úsloví, řekl to myslím Jung: člověk se stává dospělým ve chvíli kdy odpustil svým rodičům.

Catherinne jo, chápu. Racionálně tomu člověk rozumí. I byla jiná doba, emoce dětí se vůbec neřešily, ale stejně by bylo fajn, kdyby někdo řekl "promiň, tenkrát mi nedocházelo, že ti to ubližuje".

​Nemáš pravdu, že se neřešili emoce dětí. Moje šly do jeslí v roce a ve dvou letech, každé ráno plakaly a já cestou do práce taky. U každého to trvalo možná tři měsíce. No jinak to nešlo .