no já jsem je taky měla vždycky chuť v tom lese přivázat a nechat... nejhorší je, jak je to zatlačený do obojku, do těch kroužků se známkou, my je máme ještě na tom krku takový hezky chlupatý...si pamatuju, jak jsem Čendovi takhle jednou strašně nadávala a snažila se mu připnout vodítko, abych se ho vůbec nemusela dotknout a on mi chudák podával ještě tu zadělanou pacičku..... (což mě tenkrát ale vůbec neobměkčilo)

a tuhle Rufíček, byli jsme na chatě u příbuzných sekat trávu a on se tam tak povaloval v prázdným ohništi a my si ještě říkali, hele blbec, jak se tam válí, že ho ty klacky nepíchaj do zad, a on si za chvíli z toho ohniště vytáhnul zubama napůl mumifikovanýho drozda na trávu a pokračoval ve válení tam

:-]]

To jsou teda historky, já pevně doufám, že nás majitelé čistotných kočiček omluví. 

Já si tuhle eventualitu ani nepřipouštím. Prostě tady bude příštích padesát let a basta. Měli jsme hodně psů, milovala jsem je, ale byli to vždycky takový rodinní psi, hlavními pánečky byli rodiče. Tohle je první "vlastní", a to pouto je ještě silnější.

(I když předevčírem jsem mu ve čtyři ráno taky vyhrožovala lecčíms, poté, co jsem ho musela v průběhu noci asi šestkrát tišit kvůli vyštěkávání. Ale on ví, že to tak nemyslím )

S tím brečením - na mě to většinou padne, když je po všem. Dokud krize trvá, tak jsem taková aktivovaná, rychle se rozhoduju, jednám. Až když se to podaří nějak vyřešit nebo aspoň zaléčit, tak to na mě padne, začnu si to vyčítat a přemýšlet, jak jsem tomu mohla předejít... no klasika.

já na to nemyslím, ale když jsem musela nechat uspat Minnieho (mého předchozího kocoura), tak jsem to ořvala... a nemůžu koukat na filmy o zvířatech a když vidím na fb týraná zvířata nebo třeba i "jen" vyhozená, tak to taky obrečím...

Tonda zase jak jsem do něho včera lila tu slanou vodu a dávala mu hořtici, se na mě urazil a lehl si pod strom a klížily se mu oči. Já se tak bála, že umírá. Přitom na veterině si chtěl hrát s psíky i sestřičkou. 

Nad Fb jsem dnes v práci řvala 2x-  když tam dal někdo sestřih fotek desetiletého tollera, který zemřel. To chápu. Ale slzela jsem i při sestřihu, jak žádali 2 kluci o jídlo lidi na ulici a rozdělil se s nimi jen bezdomovec. Ale je fakt, že teď prožívám hodně těžké opbdobí, tak brečím furt.

Tak nevím, na co že to máme ten pelech?

na okrasu predsa - ako dalsich x domacnosti  

možná do něj potřebujete kočičku???

Copak exkrementy, ale takova radne ulezela srnka ci ryba...

užije každej psí

az sa bojim to napisat, aby som to nezakrikla, ale s Blackom sme chodili na veterinu iba ockovat + s uskami, ked ho boleli. teraz sice nepocuje a slabsie vidi, ale stale je mentalne culy, reflektuje vsetko, co sa kde suchne - vevericky plasi stale ako majster - ale uz hodnoti, ci mu stoji za to ist to vsetko riesit :-) myslim, ze psychicky mu pomohla/a Zuna, lebo pri nej musi byt v strehu a nemoze mentalne zakrpatiet a druhy dych chytil aj teraz pri otcovi, ktory ho so sebou vsade taha, co sa B. paci a uziva si to. 

srnku i rybu znám, ta srnka byla úplně, ale fakt úplně nejhorší ze všeho, nic tak hroznýho už pak nikdy nebylo

Já si myslím, že Zunka mu hodně pomáhá a že tu kvůli ní Black bude, co nejdéle tp půjde. Jsem přesvědčená, že Belisu jsme vytáhli na 10 let I právě díky Terkovi, taky poctivě do těch 10 let hárala, co kdybysme přece jen polevili v ostražitosti :-).

Já mám pocit, že mě teď ten čtyřnohý pidižvík drží na nohou. Že je důvod vstát z tý postele.

I když teda- dneska se počůral do pelechu. Poprvé a vůbec to nechápu. Pravda, byl nový. Větší.

jupí, takže nemám nejhoršího psa na světě!

zatím se v ničem nevyválel! a dokonce ani nemočí do pelechu! až se dnes vrátím, asi ho obejmu  i když mi včera sežral boty na doma, kapesník a tyčku k rajčatům.

 A ionicera  Jde to i v opacnem poradi. Vlozi se obrazek, klikne se za nej a entrem se odskoci na dalsi radek a text se pise pod obrazek. Jen je to trosku nesikovne na manipulaci, hlavne na mobilu.