Zlatý zastávky na znamení v MHD, v té pražské aspoň běhají na digitálních tabulích následující zastávky a člověk se nějak zorientuje, kdy vystoupit, i když trasu nezná.

Já mám hrůzu z různých autobusových linek, které vymetají malé vesničky a divné zastávky na rozcestích. Zastávky často nejsou nijak pořádně popsané, aby z autobusu bylo vidět, kde se zrovna nacházíme. Mají divné názvy, které často začínají stejně a rozlišují se nějakým přídomkem nebo se staví jen tak někde na křižovatce, která ani není označená jako zastávka. Před pár lety cestou na Šumavu na dovolenou jsme jak idioti sledovali vytištěný itinerář cesty a turistickou mapu a dohadovali se, na které zastávce správně vystoupit. Měla být asi šestá od nějakého konkrétního místa, autobus ale nestavěl na všech zastávkách, které jsme cestou potkali a my si nebyli jistí, kde teda vlastně jsme. Přitom vystoupit na té jedné jediné správné zastávce bylo absolutně klíčové, ačkoliv to byly zastávky v rámci jednoho městečka, protože nám tam na minutu přesně navazoval spoj do míst, kde lišky dávaj dobrou noc a kam ten den jel další autobus až za několik hodin.

Od majitele chaty jsme dostali ještě nějaké pokyny, že v tom místním mini spoji nemáme vystupovat na regulerní zastávce, ale říct řidiči, aby nám zastavil někde uprostřed serpentin, že to tak dělaj všichni, aby to neměli moc daleko. No když to tak dělaj všichni, proč tam nezříděj zastávku??

Přesně jak píše Viktorka, zmáčknout můžete kdykoliv :) Ono u nás alespoň hlásí zastávky, jela sjem busem v Austinu, 90% zastávek bylo na znamení, ale zastávky nehlásili - takže člověk opravdu spíše odhadoval, kdy teda potřebuje vystoupit :D Jako pro turistu fakt geniální, cestou doc entra ještě fajn, tam byla poměrně jasná dominanta, ale cetsou zpátky na předměstí to byla prča :D BTW znamenís e dávalo zataháním za šňůru :D

Díky, jsem klidnější. Manžel mačkal raději hned po rozjezdu. Bohužel oba jezdíme autem a MHD, natož v Praze, se nám zadaří tak 3 x ročně. Před lety v Olomouci jsme jeli tramvají (opět po dlouhé době). Stojíme na zastávce, přijede tramvaj, zastaví. Dveře zavřené, my dva stojíme na zastávce sami a tramvaj odjede. Naštěstí, když přijela další "naše" tramvaj, došla na zastávku asi osmdesátiletá paní, a ta nám ty dveře otevřela. Jinak tam stojíme ještě dnes  

Někdo by měl těm ostatním vysvětlit, že opravdu připojovací pruh nemá přednost před pruhem normálním. Nevím jestli je to tím, že jezdím hodně, nebo že se zvyšuje procento dementů v populaci, ale dneska jsem zešedivěla minimálně dvakrát během deseti minut jízdy.

Bohuzel, nekteri ty pravidla fakt nemaji nastudovany nebo spolehaji na to, ze druhej uhne nebo zastavi. Pripadne trimaji mobil a nedavaji pozor.

Kdysi jsem dostala pokutu za rychlost a aby mi nebyly pripsany body, sla jsem na takovej jakoze opakovaci kurz pro ridice, kde se probiraly ruzny situace a jak se ma ridic zachovat. Jedna z nich byl prave pripojovaci pruh - skutecne se tam nasel jeden, co byl presvedcenej, ze ma prednost on. Celkove tam z nekterych lidi padaly sileny perly, to jsem teda cucela. Kurz mi dal jedine to, ze jsem se pak na silnici mnohem vic bala 

Paráda, ale vážně mi v poslední době přijde že není dne, kdy bych si neťukala na čelo, co ten druhý v autě vyvádí.

Cestou do práce vím o místě, kde si musím dát bacha. Jsem sice na hlavní, ale téměř většina těch, co přijíždí z vedlejší to netuší a pak se diví. A přednost zprava na parkovišti u Globusu, to je kapitola sama o sobě.

Včera ráno, jedu po dálnici, v levém pruhu předjíždím pomalejší auta a kamiony.  Na tempomatu 130.    Najednou se za mnou přiřítí blikající idiot, lepí se mně na kufr auta, nakukuje zprava zleva. Já stále předjíždím kolonu aut, nebrzdim ho schválně, ale na 150 prostě zrychlovat nehodlám. Jakmile mám možnost,uhnu mu doprava, trochu zpomalím, protože začínám dojíždět auta přede mnou a vlevo je idiot.  Idiot zrychlí, předjíždí mě,  aby se vzápětí z levého pruhu  prosmýkl přede mnou až doprava do dbočovacího pruhu, kde se stejně zařadí za další kolonu aut, která všechna sjíždí z dálnice. Takže tím pádem já ho opět předjíždím a pokračuji po dálnici dál.  To všechno se událo v rozmezí pár sekund a metrů. Kdyby neblbnul, nemusel mě předjíždět, já bych plynule pokračovala a on by  normálně sjel. Nepomohl si ani metry ani časově, jen mě znervoznil a v podstatě ohrozil a bylo to hlavně úplně zbytečné.

mam pocit ze tihle nervaci o tom nepremysleji, jakmile spechaji tak proste nedokazou zustat v klidu bez ohledu na to, jestli tim neco ovlivni. ja jsem rada ze na dalnici vicemene nemusim, v meste jde jen o plechy ne o zivot. popravde nechapu ze se nekdo boji v letadle;-)

takíto blbci, to je fakt niečo strašné. Ja som raz tiež v ľavom pruhu 130 predchádzala kamióny. Za mnou blázon, ktorý išiel 180 a začal vyblikovať. Uhnúť som sa nemala kde, predišla som kamióny, zaradila sa do pravého pruhu a pán mal zrazu kopec času ísť päť minút paralelne so mnou v ľavom pruhu a gestikulovať mi rôzne neslušné gestá. A to mal vzadu tri malé deti

A už Vás niekto vybrzdil na dialnici? Smrť v očiach som mala....

 To tahání za šňůru funguje i v Japonsku, kde navíc "rozsypanej čaj" že jo, nezorientujete se prostě nijak!! Bydlela jsem v takové malé díře, za sebou tam byly tři zastávky na znamení a večer ve tmě jsem pravidelně vystupovala někde jinde :-/

Zvyšuje se procento řídících dementů. Podle mě to souvisí s tím, jak je auto dostupné-má ho už každý, řídičák se považuje za něco naprosto běžného...moje sestra (učitelka na učňáku) říká, že když vidí, jací tupci od nich ze školy mají řidičák, že se normálně bojí jezdit. 

Já už jsem si říkala, že si koupim kameru do auta, protože bych některé věci mohla dát do Mistrů volantu :D Ale je pravda že si teď začne dělat řidičák švagrová, a nemíním aspoň půl roku jet okolo jejich bydliště.

Ale ta bude jezdit možná blbě, ale aspoň opatrně (i to je teda někdy na zabití). Ti mladí kluci jsou všichni přesvědčení, že jsou nejlepší řidiči na světě!!! 

presne, autobusy objizdejici ruzny prdele sveta (domyslete si nezny ton, pro takova mista mam slabost) jsou nejdobrodruznejsi!

Vzpominam si, jak jsme se z neznalosti napalila na sve prvni ceste po andalusii - zastavka se jmenovala Nazev Mista Cr., a znamenalo to krizovatku deset kilaku od mestecka :D

Taky pravda :)

přesně tohle jsem chtěla napsat - dementi mají větší možnost se projevovat, protože mají dostupnou širokou škálu prostředků, o které se jim dříve ani nesnilo.

já mám nejnovější zážitek, kdy si jedu v levé pruhu (tři pruhy), protože předjíždím tři auta ve středním (v pravém jedou nějaké kamiony). za mnou se zjeví palič spěchač, který si to mete tak min. 180. i klidím se mu rychle z cesty do středního pruhu. zajedu tam. mrknu všude do zrcátek...a když mrknu opět před sebe, zjistím, že to auto přede mnou, které bylo v okamžiku, kdy jsem se to středního pruhu zařazovala, asi tak stovky metrů daleko, se blíží světelnou rychlostí, protože....jede zhruba asi max. 70 km/h. já přes 130, protože jsem při předjížděcím manévru přišlápla plyn pro tvorbu rezervy před předjížděnými auty. opakuji, střední pruh. brzdila jsem vším. patami, očima. měla jsem štěstí, že jsem ta auta předjela s dost velkou rezervou a že řidiči za mnou měli reflexy. ubrzdili jsme to všichni. a ta lůza (a to je něžné označení) slimácká si dovolila na naše troubení ještě ukazovat sprostá gesta. neuvěřitelné. i toto má řidičák. a bude ho to mít dál. ruce se mi třásly ještě půl hodiny.

vůbec nechápu odvahu řidičů, kteří po dálnici pálí rychle, hodně přes 150. protože při vědomí, co všechno tam jezdí, bych na to neměla odvahu.

no a nebo maršrutky v bývalých státech SSSR, ty nemají víceméně ani zastávky, jen trasu a většinou ani jízdní řád, jede prostě, až se tak nějak zhruba naplní, peníze posíláte řidiči po ostatních cestujících, on vám zase po nich posílá zpátky a když potřebujete zastavit, tak na řidiče zavoláte, aby vám zastavil...k tomu dost často taky abeceda pouze rozsypanej čaj a ne úplně vždy paralelní nápis v azbuce (Arménie, Gruzie). Ale většinou se vás ujme někdo ze spolucestujících, kdo se o vás postará :-D

A vůbec tohle cestování v Asii mi přijde obsahuje takový velký procento náhody, který ho ale činí strašně zábavným, je zajímavý, že to ale bezvadně funguje a skoro vždycky se dostanete do cíle včas, většinou k tomu ale nabalíte ještě nějakou šílenou naprosto nepravděpodobnou příhodu.

 Přesně, taky to mám ráda (na dovolené teda), Afrika a Asie jsou na cestování supr. V tom Japonsku jsem to ale  nesnášela, protože jsem tam bydlela a tím pádem to ztratilo takové to kouzlo. A když jsem vystoupila v zimě, v noci, ve sněhu na jiné zastávce, tak jsem bývala docela naštvaná, v na jaře a na podzim vlastně taky, protože jsem mívala na té své zastávce kolo a musela jsem ještě pro něj! A zeptat jsem se nemohla, protože jsem ani netušila, jak se vlastně "moje" zastávka jmenuje :-)