Garfie já jsem třeba tušila úplně od začátku, že bez dětí se rozjedeme. Téměř to tak bylo - nemůžu mít děti, tak čau - ale spíš to bylo emočně vyhrocené než nelidské. Když se mi to dělo, byla jsem pochopitelně zraněná, ale hlavně kvůli tomu, že jsem do toho nemohla mluvit. Dnes si s odstupem myslím, že i kdybychom to probírali se psychologem, nakonec se rozejdeme - jen ten c ly proces by byl takový přijatelnější pro oba.
No ja si nakonec polepšila, tak co. 
Pinot Noir podle mě to tak ti rodiče nemají, hrozně moc toužili po dítěti a tohle je jejich dítě. Taky musí projít tím procesem, včetně psychologických posudků. Ne že by se to nemohlo stát, ale většinou to tak nebude. (Možná jsem naivní). Každé adoptované dítě bude náročné, si myslím.
continuity počkej, teď tomu nerozumím. On se rozešel s tebou, protože nemohl mít děti? Nemusíš teda odpovídat, samozřejmě.
continuity moje kamaradka mela nekdy v 17 letech lymfom. A ten se ji pak nekolikrat vratil. Chtela (no, hlavne jeji muz) vlastni deti. IVF absolvovala asi 4x prestoze ji to lekari nedoporucili. Muz by ji bez ditete pry opustil. No, tak nas kratce po poslednim IVF opustila ona. Tenkrat me to hrozne zasahlo. A dodnes jejiho muze nemuzu ani videt. Ten se mimo jine velmi kratce po jeji smrti znovu ozenil a pokud vim maji dve deti.
crazydaisy to je hrozné
SunEclipse Ne, tam jsme byli v sezoně, tam už byli mladí, stáří, děti, psi, prostě všichni:-D. Fakt hlava na hlavě,lidské mraveniště, v noci se tam nedalo
Pinot Noir Ja o adopci vždy uvažovala, i jako o "doplňku" k biologickému dítěti. Ale co mám vlastní, nejsem si jistá, jestli bych bez přispění hormonalniho koktejlu od matky přírody byla schopna k nějakému dítěti cítit tak vyváženou směs lásky a nenávisti
V okolí mám jeden případ adopce a zrovna to dopadlo blbě, par se nakonec rozešel, ale proto, ze žena si k adoptivní dceři nějak nemohla najít cestu, dost na ni kašlala, takže chlap sbalil adoptivní dítě a odstěhoval se.
Druhej případ nedopadl, protože se vzápětí zjistilo, ze přidělené dítě vyrůstalo kousek od domu adoptivnich rodičů a už bylo větší a a pořad opakovalo - támhle bydlí tatínek, támhle strejda 
No a pokud vše dobre dopadne, budu mít adoptivní sestru 
Bude to můj šestý sourozenec (musela jsem si to na prstech spočítat ????).
continuity To je zrovna případ té mojí kamarádky, zřejmě by nešla na umělé oplodnění, kdyby náhodou (ale zase takhle moc jsme to neprobíraly, jen předpokládám). Ono s tím rozhodnutím druhého nic nenaděláš, bolí to asi pokaždé, když s tím nesouzníš....
Ten tvůj případ je ještě trochu jiný, pokud jsem ho správně pochopila. Divné je, že jsi nedostala na výběr, ale jak říkáš, konec dobrý, všechno dobré! :-)
Pinot Noir 
Ano, mám pocit, že v tomto se dost shodujeme, už si podobnou debatu pamatuju možná i na MP?
Pinot Noir jenže to adoptovaný dítě JE tvoje dítě, se vším všudy. A nic jiného Tě nenapadne. A vzhledem k tomu, že mimika a vzorce chování mimina odkoukají od rodičů, tak vidíš manžela, sebe, prarodiče.. syn je neskutečně chytrej, ADHD druhého stupně (což není nic hrozného, prostě poruchy pozornosti), samozřejmě se s nim vztekáme, ale i v pubertě je naše zlatičko..A může to být furt dobrý nebo ne, ale to nevíš i u vlastních dětí
MP Meri Já měla na vysoké adoptovaného spolužáka, byl skvělý, takový typ, co z něj vyzařovalo sebevědomí, i když na první dobrou by si ho nikdo nevšiml. Měl postoj "a mě si rodiče vybrali, heč!" :-) Prý mu to tak jako malému podali, ostatní rodiče museli brát, co dostali, chápeš.
Jinak ti tvoji rodiče (všichni) jsou mi fakt hrozně sympatičtí, máš kliku!
Garfie jo, to má syn taky tak
Akras já si nejsem jistá, jestli jsou schopni to takhle vnímat všichni. Nebo spíš jsem si skoro jistá, že já ne.
Akras Dík, to co jsi o něm napsala je hrozně hezký. Já mám pocit, že se poukazuje obecně spíš na možný rizika (který jsou, co si budem nalhávat), ale o těch případech, co skončily dobře se moc nemluví-právě proto, že skončily dobře, tak není důvod. Já jsem na to "krev není voda" trochu alergická, hrozně vám fandím!
Evaeva jj, rozumíš tomu správně, děti nemohl mít on.
Celkem zajímavé je, že já jsem to celou dobu nevěděla, kdo z nás nemůže mít děti, já měla taky nějaké problémy, ale věděla jsem, že bez dětí spolu nezůstaneme.
jinak tak černobílé, že ten druhý nemůže mít děti, tak ho opustím, to většinou nebývá. Děti jsou párová disciplína, u nás se sice prokázalo, že chyba je v něm, ale nikdo už neřekl, že ty děti já můžu mít ( spíš gynekologové furt něco nacházeli).
Akras to, co píšeš o přístupu k adoptovanemu dítěti, je ideál, ale také se obávám, ze spousta lidí není schopna to takto brát... a asi i hodně záleží na věku dítěte, ve kterém přijde do rodiny. Ja vůbec netuším, jestli je to běžné v kojeneckem věku - což je asi nejlepší, nebo později...
každopádně je skvělé, když to funguje :)
Garfie No a bylas tam? Tam budeš mít tu nejlepší postavu:-D
HA! Jsem se musela úplně smát, když jsi napsala Pálava. Byli jsem tam minulý týden a tolik tlusťoučkých dětí a rodičů jsem takhle pohromadě neviděla věky :)
Zina Pinot Noir My jsme všechnu tu předadopční přípravu a vyštření absolvovali a buď jsme měli štěstí na lidi nebo je ten strašák žádosti o adpoci urban legend. Ani ostatní, které jsme měli v společné v přípravě si nestěžovali a nepřišlo jim na tom nic extra náročného. Jako náročné to je. Není to jen vyplnění dotazníku a jeden pohovor. ale přirovnala bych to k takovému náročnějšímu výběrovému řízení s více koly o pracovní pozici.
Rozumněli jsme si s naší sociální pracovnicí a když u nás byla, docela jsme si hodně povídali. A ona říkala, že přesnou statistiku nezná, ale podle svých případů je těch adopcí mnohem víc úspěšných než problematických. Jenže ty problematické jsou hodně vidět a slyšet. Ty spokojené žijí běžným rodinným životem a okolí kolikrát ani neví, že děti jsou adoptované.
Z našeho kruhu mají adoptované děti všichni kromě nás. Někteří mají i dvě. A žijí úplně běžný život. Všechny děti znají svůj příběh už od malička, jak přišly do rodiny, i když některé šly rovnou z porodnice do adopční rodiny. Některá manžeství jsou už rozvedná. ale řekla bych, prostě běžný život. A musím teda zaťukat, abych to nezakřikla, protože děti začínají pubertu.
Zuzuli Lidi nekomentuji jenom velky vekovy rozdil mezi sourozenci, ale i deti brzo po sobe.
to ja teda taky obcas okomentuju, ale jen tim, ze mam maximalni obdiv..!!
Měl postoj "a mě si rodiče vybrali, heč!" :-)
to je ale bozi..!!
Akras to je zajimavy, co pises s tou mimikou, v detstvi jsem mela v sousedstvi vrstevnika a prislo nam strasne vtipne, jak je cely jako jeho otec - chuze, gesta, hlas, podoba v obliceji. A pak jsme se dozvedeli, ze ho mela pani z prvniho manzelstvi, akorat asi s otcimem od mala vyrustal...
