Bydleli jsme na Kladně na sídlišti v Kročehlavech. Přes pole jsme koukali na zahradu babičky, která bydlela ve Velkém Přítočně. A na tom poli mezi Kladnem a Přítočnem rozbili tábor Rusáci. Byly tam zaparkované tanky, postavené stany, vykopané latríny.
Byly jsme tenkrát zrovna u babičky. Těšila jsem se do první třídy po prázdninách.
pamatuju si, jak jsme stály za plotem koukaly do dálky na panelák, kde jsme bydleli a já se tak strašně bála, že už nikdy neuvidím maminku a že nebudu moci jít do školy. Všichni jsme se hrozně báli.
Pamatuju, jak se lidi scházeli ve skupinkách, ženský brečely, všude byl hrozná ruch a neklid. Sousedi, co pracovali na hutích vyprávěli, co se tam dělo, jak tam nechtěli pustit vojáky. A pořád si pamatuju na maminku jedné své kamarádky, jak předváděla, jak se postavila před vojáky, kteří jim hrozili samopaly, jak se postavila, rozpřáhla ruce a křičela: tak střílej!
Vlastně si nejvíc pamatuju pocit toho nechápavého strachu a pocit bezmoci a zoufalství kolem sebe.


