barbucha No dyk, já o jeho tatínkovi téměř nemluvím, a když, tak pouze neutrálně, křivýho slova neřeknu.
Naopak, nový věci chlapečkovi pochválím, když se mi tu kroutí, že se mu tam nechce, tak přesně, říkám mu, když ti to chce dát, tak ber, ale ty tu povinnost nemáš. No jo, když ten můj kluk je ale takovej měkkejš, jako jsem byla já...
Nikdy jsem se před klukem nehroutila, když už jsem si chtěla zabulet, tak v noci tajně do polštáře, ale jeho jsem nikdy nestavěla do role, buď já nebo táta. Dyť to jeho táta je, jinýho mít nebude. Naopak, když se to mezi nima začalo po tom prvním šoku zlepšovat a začali se zase vídat, byla jsem ráda. A když se mi právě to dítě svěřuje, jak se v tom plácá, tak to já jsem ten, co mu říká, že táta to myslí dobře.
Ne, my se bavíme o tý jeho budoucnosti. Jeho to do tý ciziny táhne, je mu to tu malý. To, že je to i z důvodů, aby nemusel být ve stresu ze setkávání se s druhou rodinou, je jen moje domněnka.
edit: vono to v tom předešlým příspěvku vyznělo, že jsme se bavili o tom, jak má nervy z tý situace. Ne, to mělo být, že probíráme ty možnosti života v zahraničí. Já mu vnucuju tu Austrálii, že až třeba i já budu volná, tak tam za ním doletím, najdu si práci v prodejně suvenýrů někde u moře, budu vyrábět korálkový náramky a nakonec jak větev vyvržená na břeh tam splynu s příbojem 