Mutziputzi tjo to by mě zajímalo co strašnýho se u vás děje na pohřbech

Já chodila na pohřby a na rodinné hroby, co si pamatuji, vždy mi to přišlo úplně normální, běžná součást života. Hlavně ty návštěvy hřbitovů, a to mi zůstalo dodnes, když jedeme k našim, vždy se stavíme za dědečkama. 

711990 Ja jsem teda snad do 15 taky nechodila, nebylo teda moc komu, ale jsem za to rada, svoje deti bych tam taky nebrala

​Já na pohřbech vyrostla... těšila jsem se na každý prázdniny, jak je budu trávit na hrobech!

Babička chodila zpívat nejen do kostela, ale právě i na pohřby.

Tak je mam spojený s krásným létem... s farářem ve slavnostním odění an vykrápí čerstvý rov... sluníčko probleskuje mezi stromy, všude voněj kytky... a do toho kouzelnej zpěv mojí babičky. Prostě romantika! 

Pak nemam mít sluníčkovou povahu! 

barbucha

barbucha Šťastné dítě!!

Já jsem vzala na pohřeb mojí babičky tenkrát desetiletého syna. Do dnes to vnímám jako velkou chybu, protože to úplně normálně obrečel doma, ale v krematoriu to rozloučení vůbec nezvládl. Manžel s ním musel odejít ven, dostal hrozný záchvat pláče. Starší to rozloučení v krematoriu vzal celkem dobře. Ale toho jsme zase asi  ve 14 vzali na pohřeb manželové babičky a ten byl klasický do země. Je pravda, že pod náporem nervů, jak to prožíval dědeček na hřbitově, se obě naše děti (syn a stejně stará neteř) totálně sesypaly. Když potom zemřel dědeček, tak už ani jeden jít nechtěl. Víc dělá určitě ta atmosféra a pohled na ostatní. 

viktorka_od splavu Nic veselyho, to staci

Me ceka taky pohreb. Ten clovek byl neuveritelne zajimavy. A hlavne hodny. Pomohl nasi rodine v tizive zivotni situaci a mne neztratit se behem blbeho obdobi v puberte, kdyz jsem se vydala na ne uplne dobrou cestu. Nasi se s nim vidali, ja uz v dospelosti jen malo, ale rozloucit se pujdu a tusim, ze to nebude lehke. 

Mutziputzi Pinot Noir Jako jasne, pohrby nejsou vesele, ale nutno soudit kus od kusu, ne smahem zakaz decek az do plnoletosti.

Nedavno mi zemrela babicka, skoro 90, v zaveru uz opravdu spatna, ale umrela klidne, doma, s blizkymi. Moje dcera to nesla spatne, ale na pohrbu byla a byla jsem tomu rada, protoze to opravdu v sobe uzavrela, navic pohreb s knezem, byt ne v kostele, takze ty reci o zivote vecnem v kralovstvi nebeskem byly pro to dite vlastne potrebny, ode me by to takhle podany neslysela, ja jsem neznaboh...

Během roku a půl nám zemřeli všichni čtyři prarodiče. Děti (10, 8 a 6 let) na všech pohřbech byly. Pohřby byly tradiční, vesnické, přirozené. Svým způsobem vlastně krásné. Přišlo vždycky i spousta lidí z vesnice. Děti to zvládly klidně a důstojně a nikoho z nás nějak ani nenapadlo je nevzít. Je to rozloučení, které k životu patří. A je to výraz lásky k zemřelému, bych řekla. A když to děti cítí z dospělých, berou to tak.  

bosibori

Avengers me emocne zcela vycerpali, nic pro nas citlive!

barbucha  Já už to tady jednou psala, ale taky jsem vyrostla na pohřbech :-). Místo školky jsem chodila k babičce a ta mě s sebou všude tahala. Nejvíc jsem se těšila na pohřby jeptišek, měly u nás spádový hřbitov. Ty jejich pohřby byly opravdu krásné.

Matka z toho byla na mrtvici, ve třech letech jsem zahajovala konverzaci slovy: zemřela stará Nováková, holka, tu jsi musela znát...:-).

Jinak jsme teď měli v rodině situaci, když se jeden tatínek  vyděsil, že babička vzala malou vnučku na hřbitov. Prý si myslel, že tam děti nesmí . Tak jsme mu hned řekli, že tam chodí od dvou let sázet s babičkou kytičky .

999 u nas v rodine se traduje povera, ze na hrbitov nesmi deti do roka, ale uz si nepamatuju proc. Jinak ja na pohrbu jako dite nebyla, ale na hrbitovy jsem chodila rada, mely pro me zvlastni atmosferu a pamatovala jsem si kazdou cesticku k hrobum pribuznych a hroby kolem. A libilo se mi, jak si babicka s pribuznymi povida. 

Lamicka Já mám některý hřbitovy vyloženě oblíbený :-).

Hřbitov myho dětství je ve Veselí nad Lužnicí, kam jsem chodivala jako dítě s babičkou. Veselskej kostel je krasnej, starej, na kopci jako hlavní dominanta (zahrál si i v Rozmarnym létě, který se točilo na Nežárce), za nim je ale rovina, takže z konce hřbitova bejval krasnej výhled na takovou tu jihoceskou idylickou krajinu s urodnejma zlatejma lánama obilí. 

Kolem kostela jsou pohřbený nekřtěňátka (to mi přišlo obzvlášť hrozny) a na hřbitově spousta dětských hrobů s mramorovyma holubickama. 

Vzdycky jsem nakukovala do márnice, jestli jsou máry prázdný (odkojenec Svatebnima košilema).

ale pamatuju si tam taky jeden pohreb nekoho vzdáleně pribuznyho s otevřenou rakvi, kam mě nevzali 

999 no některý ty starý venkovský krchůvky jsou fantasticky...člověk se neubrání těm pochovanym lidem vymyslet životní příběhy 

Potrefenáhusa ted jsem si vybavila prihodu z lonskeho leta. Mame chalupu vedle kostela a hrbitova a tam je pod pristreskem za mrizema kostnice. Syn poprosil muze, at ho vezme na "szmrtku", tak tam muz syna vzal. Prisli a syn, ze tam bylo plno kosti a kdy ho vezmeme na tu "szmrtku" a on myslel celou dobu na "zmrzku". 

Lamicka  Chudák malej!