continuity jezis no presne! To me vzdycky vytoci, kdyz nekdo predstira pred detma pomalu do 20, ze pohrby nejsou a lidi neumiraj.
Přiznání
01. prosince 2016 10:57
Liesel Upřímnou soustrast. A poplač si.
Já také na pohřbech pláču, plakala bych asi na pohřbu někoho cizího, protože člověk si do toho promítne nějaké vlastní zážitky a blízké....
Janulik03 a ostatní, od kdy myslíte, že je vhodné dítě vzít? Už jsme to párkrát v rodině řešili,když mi umřel táta, nevzala jsem tam svou tříletou dceru (tedy jen na obřad, na kar pochopitelně ano), přišlo mi to pro ni příliš, ale zároveň mě překvapilo, že sestra nechtěla vzít devítiletou neteř.
Janulik03 ked uz si uvedomuju smrt, tak mozu. Nehovorim, ze maju bozkavat mrtvu babicku, ale ten prechodovy ritual je strasne dolezity.
711990 Ja jsem teda snad do 15 taky nechodila, nebylo teda moc komu, ale jsem za to rada, svoje deti bych tam taky nebrala
continuity Ono je asi i důležité, jak jsou si s tím zemřelým blízcí, třeba na pohřeb nějakého vzdálenějšího příbuzného bych děti nebrala. Jinak teda kolem naší prázdninové chalupy chodívaly často pohřební průvody a mívala jsem z toho jako dítě dost velké trauma, ještě teď si dokážu vybavit takovou tu děsivou atmosféru a tíseň, kterou to ve mě vyvolávalo.
Garfie odpovedela jsem uz janulik. Taky hrozne zavisi jaky mely se zemrelym vztah, ale kdyz to byla milovana babicka a smrtelnost jim dochazi, tak o tom lze s nima minimalne promluvit a zeptat se jich.
Mne docela nevyhovuje pristup nasi civilizace ke smrti. Myslim, ze by se o ni melo mnohem vic mluvit (stejne jako o sexu) .
Mutziputzi ja jsem prave byla poprve az v 18 a jeste na fakt smutnym pohrbu a bylo to hrozne narocny. Ale kdyz umiraj stary lidi(prarodice v 90 apod.), tak to je spis dulezity kvuli rozlouceni se a uvedomeni si ty situace. Ale kdyz misto toho dite na pohreb nevezmes a neposkytnes jasny vysvetleni, kam vlastne babicka zmizela, neni to moc fer. Ale ja mam pribuzny na balkane, tam je pohreb staryho cloveka spis mila udalost, kdy lidi oslavujou zivot a vzpominaj v hezkym.
No kazdopadne je to na kazdym soudruhovi, jak nalozi se svyma detma:)
continuity V tom máš pravdu, moje babička zemřela doma, už jsme věděli, že se blíží konec a i když nás doktor tlačil k hospici, nedovolili jsme to. A když zemřela, přijela jedna z jejích tří dcer, bývalá zdravotní sestra, umyla ji, oblékla, pak jsme se tam u ní sešly, všechny ženy rodu, vlastně čtyři generace a čekaly na pohřebáky. Byli v šoku, lékař co přijel s nimi říkal, že něco takového už léta nezažil.
Garfie to je strasne hezky 
Taky to jinak resi verici clovek, co jde toho zemreleho vyprovazet. Jinak ja mela jako dite docela trauma ze smrti moji babicky, ktera umrela, kdyz tatovi bylo 16.
Protoze se o tom nemluvilo. Ono se vlastne nemohlo nahlas mluvit ani o tom, ze ji jdeme na hrob, protoze jeho druhe zene to nemuselo byt prijemny. Az jako dospela jsem se dozvedela nektere okolnosti jeji smrti a neco je docela dulezite, protoze umrela na dedicne onemocneni 
nene, nemluveni a utajovani neresi vubec nic.
continuity Zase ty tajemné rodinné historky mají někdy kouzlo, když se to člověk dozvídá tak nějak postupně a je to obestřené tajemstvím, to musíš uznat 
(ale pochopitelně, dědičné onemocnění je jiná kategorie, myslím spíš různé ty nemaželské děti, homosexualita, prohýřené polnosti a podobně).
Garfie tie tri styri roky mi pridu akurat. Proste ked uz pochopia smrt ako definitivu. Nas maly ma uz dlho obdobie ze nas postupne urcuje kto prvy zomrie. Ide tedaspravodlivo podla veku, tak otec je vzdy na rane. Nastastie je otec rozumny a kludne sa s nim pobavi na tuto temu. Rad chodi na cintorin zapalit dviecku babinke a vzdy naslapuje po spickach aby ju nezobudil
Ma 7 ti je barskolko rozumu uz aby absolvoval vsetky rodinne zalezitosti
Janulik03 To je hezké :-)
Dcera zase měla období, kdy pořád řešila, kdo po nás bude dědit a co bude s domem (a kde bude ona bydlet), až zemřeme-byli jí asi čtyři roky.
Garfie moje decka ked boli male si zas delili “sperky”
Pamatuju, jak jsem říkala jako malá mamince o nějakém krásném šátku, že ho chci zdědit, taky jsem sotva chodila do školy!
Mutziputzi Taky jsem byla na pohřbu až jako dospělá a nemyslím, že bych si jako dítě neuvědomovala definitivnosti smrti. Možná proto, že naši před námi nikdy nemlžili ohledně skonu psů, koček, ani o tom, kam se poděl Franta ze chlívka a ušáci z králíkárny. Smrt blízkého si potřebuju uzavřít v sobě a nemám pocit, že by mi v tom pohřeb pomáhal.
continuity tak asi je to v kazdej rodine nejako nastavene. Ci uz pohreby alebo hovory o sexe. V tomto by som to nechala na uvazeni rodicov a viac neriesila
Pinot Noir Asi tak, naopak si myslim, ze bezny pojeti pohrbu musi v diteti vzbudit akorat zmatek a nestastny nepochopeni
Pinot Noir Ono to "uzavření" ale nemusí probíhat úplně jako pohřeb, ale nějaký rituál je tam myslím důležitý.
Garfie Dcera byla ve čtyřech letech na pohřbech jejích praprarodičů. Byly to obřady v kostele. S praprarodiči měla hezký vztah, vídali jsme se často. Vůbec mne nenapadlo ji tam nevzít. Vysvětlila jsem jí to jako vzpomínání a loučení se s nimi. Vzala to úplně přirozeně. Vlastně ani nevím, jestli si ty obřady pamatuje. Prababičku i pradědečka si pamatuje, mluví o nich hezky, na hřibtov je zvyklá chodit se mnou, nemyslím si, že by ji to nějak negativně poznamenalo.
