Evaeva smíšené třídy nejsou, je tam asi pět dětí, které už do této školky chodily loni a zbytek jsou ti čerstvě přijatí, takže 3 - 4 roky. Někteří taky moc nemluví, v tom není Viki zas taková výjimka, ale teda předpokládám, že ti jsou o ten rok mladší.
Logopedka má zato, že ho k té spolupráci máme donutit, že na tom máme pracovat. Že musí chápat, že nejdřív má udělat to, co po něm chceme, aby mohl dělat, co chce on. Což o to, to nám samozřejmě funguje u věcí, které my považujeme za důležité - nejdřív helma, pak kolo. Nejdřív čurat, pak na autobus. Nejdřív zuby, pak číst knížku. Nejdřív umýt ruce, pak jídlo. I v těchto věcech s ním byl neuvěřitelný boj, ale tak jsou to věci, které jsme rozhodli, že na nich lpíme. Ale mám ho prý nutit, aby na povel poskládal puzzle, nebo odpovídal, jakou vidí barvu. No, nějak mi ta myšlenka není vlastní. Nejdřív postav puzzle a pak půjdeme ven? Vždyť to z pohledu toho dítěte vůbec nedává smysl. To funguje u prvňáka, ale ne u čtyřletého s dysfázií. Jsem asi moc líná na to, si takhle komplikovat život. 