Děkuju všem za komentáře. Do práce bych 1) chtěla, protože potřebuju změnu, 2) končí mi rodičovský příspěvek a myšlenka nemít žádné vlastní peníze, byť by mělo jít o pár stovek, mi přijde hrozná, 3) něco v týmu vybouchlo, požádali mě o pomoc, a já bych jim opravdu ráda pomohla, protože jsem s nimi 14 let...
Že nakazíme prarodiče - i během minulých lockdownů před očkováním jsme se s nimi stýkali, přestože kluk chodil do školky, protože na tom trvali, bydlí od nás 50 metrů a nechtěli být odříznutí od kluků. Takže tohle ani tak neřeším, zcela sobecky se bojím toho, že se nakazí v kolektivu ten nejmladší. Jako že zbytečně. No ale zbytečně - viz výše, že jo.
Že zvládnou jednou týdně pohlídat, to jo. To budou tak jako tak, i když bude malý chodit do školky. Dny, kdy pojedu do kanclu, ho budou mít na krku. Do školky půjde, když budu pracovat z domu.
Zkrácení mužova úvazku - můj plat je vedle jeho jako plivnutí, to by byl celkový pokles příjmu a o to zájem nemám. To by mi mohl tu pětinu platu dát, já zůstat doma s dětmi a všichni bychom na tom byli líp.
. A upřímně, tohle řadit mi přijde zvláštní, na nemožnost domoci se zkrácení úvazku u žen se poukazuje neustále, ale chlap si jako může běžně takhle diktovat? No nevím...
Suma sumárum, děkuju moc za různé pohledy, popřemýšlela jsem a došla jsem k tomu, že mě vlastně nejvíc zviklává tahle diskuze, jsou tu všichni hrozně spořádaní a uvědomělí a opatrní a já se rozhodla, že na to kašlu, že budu jako většina národa, děcka půjdou do kolektivů, já do práce a děj se vůle boží.