MP Meri Magráta Já jsem se taky propracovala do takové až prapodivně klidné, lehce nihilistické, fáze, sama jsem ze sebe překvapená. Nějak jsem došla k tomu, že se ze všeho nejvíc obávám vlastního strachu... Teoreticky bych se měla bát nemoci samotné,do určité míry patřím do ohrožené skupiny kvůli zdravotním problémům, ale beru to tak, jak to je, chovám se zodpovědně, to je tak všechno, co můžu... A extrémně mně vadí řeči typu "jsme ve válce, je to nejhorší bezpečnostní situace od II. sv. války", protože to člověk slyší většinou od politiků, nikoliv od vědců, lékařů - ti jsou racionálnější, střízlivější, objektivnější...
Koronavirus
28. března 2020 09:01
„Číňani jedí všechno, co létá, kromě letadel, a všechno, co je pod zemí, kromě metra,“ glosuje Lukeš
Reakce na euridike:
A extrémně mně vadí řeči typu "jsme ve válce, je to nejhorší bezpečnostní situace od II. sv. války", protože to člověk slyší většinou od politiků, nikoliv od vědců, lékařů - ti jsou racionálnější, střízlivější, objektivnější...
Vážně? Zvláštní, že to říkáš, protože mě přesně tohle prohlášení naopak paradoxně strašně uklidnilo. Jsem si řekla ok, tak je to teda vážně velká krize, na to to zvládáme všichni ještě docela dobře. A pokud je to fakt takovej průser, tak je naprosto v pořádku se hroutit, brečet, zbankrotovat, cokoli. Vlastně od tý doby mám pocit, že je to všechno jedno, protože jsme ve válce, takže důležitý je přežít 
Reakce na MP Meri:
Magráta A má to ještě nějaký další fáze
Muj muz se me vcera zeptal, kdy ze jsem se to dostala do zenoveho klidu, ze je mi vsechno u p... Deti se zrovna rvaly v obyvaku a ja si cetla se sklenickou cerveneho na balkone.
euridike MP Meri Magráta děkuji, dáváte mi naději, že se brzo uklidním. Už několik dní jsem v hrozným stresu, panika, úzkost. Přitom ale nemám vůbec důvod, děláme z domu, o příjmy nepřijdeme, rodiče jsou relativně v bezpečí, nestrádají. Dcera to taky zvládá celkem dobře. Takže by to mohla být příležitost vygruntovat, dodělat resty v práci, dospat deficit. Ale místo toho mám nervy napnuté k prasknutí. Aspoň mi pomáhají procházky se psem a večerní cvičení, to je moje záchrana. OK tedy, budu zhluboka dýchat a čekat :)
bram Mela jsem tohle asi 14 dni zpet, nemohla jsem spat, mela jsem panicke stavy z te situace, uzkost, jeden den jsem vubec nevysla a nechtela jsem videt zpravy, rozbrecela jsem, ze se neuvidim s nasima... pak jsem se probudila a nastalo smireni se situaci. Od te doby jsem v klidu, beru to, jak to je. Resim co je ted. Drzim palce, at je rychle zase dobre.
Reakce na barbucha:
To by se ale muselo začít lítat. Do okolních států cajk, ale já se tam po zemi nedohrabu
A ani nechci vidět, kolik budou stát letenky!
A co pěšky?
Někdo chodí do Santiaga de Compostela, tak Ty by sis udělala jarní pouť do Švédska.
Já jsem měla 3 denní propad, asi minulý týden? Podle mě hormony. Řekla bych, že jsem dost racionální, ale ani racionálně nevím, kam šoupnout mamku, takže noci jsou někdy špatné. Dítě prostě půjde do školy a budu věřit ... nevím čemu. Od začátku funguju v podstatě ve víkendovém režimu - uvařit, uklidit, vyprat + práce z domu. Když je hezky a čas, tak kolo, procházka. Teď zahrada, políčko. Na mém životě se toho moc nezměnilo. Nepanikařím (moc), ale ten strach mě dost užírá. Dneska jsem, mamce řekla, ať si spíše léky, alergie a sbalí tašku do nemocnice, připadala jsem si, jako hyena. Ale už jsem to párkrát zažila, je to fofr, na nic není čas a všichni chtějí informace po mně.
Mirka jako obejit to pres Rusko a Finsko?
Lamicka bram jako já sem těch prvních 14 dní fakt skoro pořád jen brečela, ke všemu jsem byla sama marod (jen nějaké nachlazení, ale i tak, člověk nikdy neví), tak zavřená doma, partner mi vždy dal nákup ve dveřích :-), spát sem nemohla... mně třeba v té době bylo hrozně líto obětí v Itálii, starších lidí, kteří prostě zemřeli někde sami v nemocnici na chodbě... pak sem začala chodit do práce + možnost homeofficu, nakupovat, jezdit MHD apod. a tak nějak přišla ta fáze smíření a beru to, jak to je, jak sem psala respektuju nařízení, snažím se držet odstupy, dodržovat hygienu, s babičkou se bavit jen tak, že stojíme venku a ona je v okně :-)
a přiznám se, že já osobně se pořád víc bojím rakoviny než covidu (ta ve mně tak 3x do roka vyvolává skutečnou paniku)
Mirka me rozbrecelo to "videni" pres hadry a na dalku, to uz jsem psala. Clovek se porad nejak drzi a pak buch a nervy v kyblu.
Do statistiky: situace ted me moc nevzrusuje, ale dost se bojim, co prijde potom
Reakce na moora:
Do statistiky: situace ted me moc nevzrusuje, ale dost se bojim, co prijde potom
Taktéž.
Já se nebojím té nemoci, spíš si hodně beru ty věci okolo, manžel a syn omlouvají vládu, mne je z toho hrozně. Připadá mi že lidi chtějí totalitu, vládu pevné ruky, zadratovany hranice, lidi u nás hysterci, udávají se kvůli rouškam, fotí auta u zahradnictví a hysterci, že když lidi přijedou nakoupit do jednoho velkého zahradnictví ve vedlejší vesnici, že ohrozí místní důchodce..na fcb města už psal jeden nasranej borec, že se po městě povídá, že má pozitivní test, starosta zveřejnil info z neoficiálních zdrojů a už se pátrá a drby jedou...navíc prozivam úplny pocit zmaru, že kultura je k ničemu, jaký despekt k umělcům a posměch , že když půjdou ke kasám ,poznají zivot- mluvím třeba o vážné hudbě, ne o popkultuře, knihovny už asi nebudou, knihkupectví padnou..já už ani nemůžu číst, čtu akorát kolarovou, to je z hospodářské krize, jak prozivala dětství se svým bratrem nemocnym TBC, a jak to bylo za války.zadnou knihu z normální doby nedokážu číst.. a to jsem od dětství čtením žila.
Jak vás tak čtu, tak se taky přidávám k těm, co jsou ve fázi rezignace. Bála jsem se spíš zkraje... aby se to nedostalo do fáze, kterou zažila Itálie. A nepůsobily na mě dobře psychicky ty počátky nošení roušek.
Teď je mně skoro všechno jedno. Už ani nehltám každé zprávy.
A když už se o mě pokouší nějaké smutné myšlenky, vzpomenu si na tuto fotku a zase mě to přejde.
Ohledně karantény mám za sebou horší než teď. Kvůli nemoci dcerky jsem byla v karanténě 10 měsíců, kdy jsme byly buď v nemocnici nebo zavřené doma, než jsme jely znovu do nemocnice. Celou dobu ve strachu o dceru, protože jsem nevěděla, zda vůbec přežije.
Pak ještě další rok a čtvrt ve skorokaranténě.
Tohle je proti tomu brnkačka.
Já si myslím že nám všem chybí sociální cvrkot, hospůdky, kafe, kulturní a sportovní akce, prohodit pár slov jen tak. To mrtvo je zničující, jakmile to trochu uvolní bude líp. A taky až se přestaneme bát, až si zvykneme, že to tu je.
jitřenka jo,presne.Na vylet se muze,ale desi mne ty strasny rozestupy a nemoznost dat si kafe,sklenku,neco k jidlu....des!
mně hrozně chyběj lidi a hlavně přímej osobní kontakt s nima... ta technika (telefon, mail, WA atd.) to nezachrání
