Já se teda přidávám do statistiky. Celou dobu jsem do práce nemusela. Včera jsem to nějak přehodnotila a vlivem dalších okolnosti jsem se rozhodla, že půjdu. Fakt jsem se bála, co mě čeká. A musím říct, že mi to neskutečně prospělo, nikdy bych tomu nevěřila. A to teda nemáme téměř žádné ochranné pomůcky, jenže je tam nějaký klid. Doktorky se nestresujou, kolegyně v celkem dost volném režimu v klidu pracují a nikdo zatím neonemocněl, což mě vlastně strašně uklidnilo.

Mně lidi nechybí, jen moje rodina, a od uvolnění si rozhodně neslibuju, že bude v tomto ohledu líp, protože zrušení opatření neznamená, že bude všechno v pořádku. K rodičům se zřejmě nepodívám hodně dlouho, protože oni rizikoví jsou, a do relativního bezpečí vesnice se jim tam z Prahy rozhodně nakvartýrovat nemůžeme. To je jediná věc, která mě trápí.

Reportéři ČT

​ Bohužel nepřekvapuje...... (Palec dolů je samozřejmě na českou vládu vlezdop......, ne na Tebe )

mně hrozně chyběj lidi a hlavně přímej osobní kontakt s nima... ta technika (telefon, mail, WA atd.) to nezachrání

​Souhlas, začala jsem kurz, je online, lidi jsou super, ale prostě chybí ta sociální interakce o přestávkách a při obědě, kdy se lidi postupně poznávají...... chybí mi to.

Zarinya - jo,jo , doufám že brzo bude zase dobře. Bude nějaká doba po , kdy se bude leccos mátořit , ale s tím se musí počítat,  čas to zhojí. Snaha dostat to zpátky bude velká,  už máme světlo na konci tunelu. Taky se těším na ten normální život.

nika většina věci, které jsi vyjmenovala, dělá starosti i mě. Vládu teda rozhodně  neomlouvám, vždyť se nedokážou ani předem dohodnout, co bude kdo říkat. Měla jsem podobný stav jako bram , stres, panika, úzkost a pomohla mi (kromě alkoholu ) jóga, ke které jsem se vrátila. Cvičila jsem ji dřív, když na tom byl táta zničehonic hodně špatně a věděli jsme, že během pár týdnů umře, a naučila jsem se tam, že ten časy kdy cvičím, patří jenom mě a nemá cenu myslet na cokoli jiného, proto že v tu chvíli s tím nic neudělám. Obcas to aplikuju, když nemůžu spát. Teď jsem si dala jednu lekci a všechno to i po letech naskočilo zpátky.

Lidi mi nechybí, ale ti mi nechyběli nikdy. 

Paris

Paris ja vim, ze jsme na tom dobre. Rozumem si to umim zduvodnit, vim, ze na tom byli, jsou a budou lide tisickrat hur, tohle je par tydnu izolace, zvladneme to a za par let se tomu budeme treba smat, ale ty emoce se obcas tak jednoduse ukocirovat nedaji, zvlast nam uzkostnejm typum. Ale makame na tom!! :) 

bram to je v pořádku. Každý prožívá trápení po svém. Ano, člověk si to dokáže rozumem zdůvodnit, ale hlava, tělo a duše spolu někdy nespolupracují. A než se tak stane, že i tělo začne hlavě věřit, to trvá každému jinak. Někdo se do té fáze nedopracuje vůbec. To, co jednomu připadá strašné, druhému nevadí a třeba jiná věc zase naopak. Věř, že vím, o čem mluvím. Taky trpím na úzkosti. 

Já jsem celkem v klidu.  A ani se toho vlastně moc nezměnilo.  Jsem ukázkový samotar,  takže lidi ani společnost mi nechybí.  Do práce jdu, když se mi chce,  když ne,  pracuju doma. Se psem na procházku a zaběhat si taky můžu.  Jen jsem zpočátku měla takový ten blbej pocit ráno po probuzení,  že něco není v pořádku.  Člověk se probudí a dojde mu, no jo ten virus...ale to už je taky pryč. Taky už ani nesleduju přesný čísla.  Nenezvala bych to rezignací,  spíš možná přizpůsobení podmínkám.  Ziju jako dřív, jen je to nekdy trochu složitější, nevadi. Tak  uvidíme co bude dál. 

Paris To muselo být strašně těžké období. 

U mě některý dny v pohodě, užívám si, že nikam nemusím. A někdy mě přepadne úzkost. Děsí mě trochu představa znovu otevřených škol. Syn má astma a nevím, jestli bych ho tam chtěla pustit. Ale vzhledem k tomu, že to tady bude asi dlouho, jednou ten návrat k běžnýmu životu bude muset proběhnou. A to mě asi děsí nejvíc, jaký vlastně bude ten život "potom".

Kora

Emi naštěstí už je to snad za námi. Ale je pravda, že mám obavy, co by se stalo, kdyby teď dcera chytla covid. U někoho to spustí nepřiměřenou imunitní reakci a nevím, co by to s ní udělalo... aby se jí nemoc nevrátila...

Na mnato dnes dolahlo akosi. Vyhlasili u nas od polonoci obmedzenia pohybu aby zabranili velkym presunom. No asi im to nepomohlo. Kolegyna mi ukazala fotku jednej z chalup kde byvaju chalupari. Parkovalo pred nou 7 aut vsetky s bratislavskou znackou. 7! Takze sa zhrkli o den skor. Dnes bol plny obchod uplne cudzich tvari. Ako tu niekto tvrdil ze sme my domaci zle naladeni proti cudzim tak uz asi ano. Krby si nskupili doma a prisli na svoju chalupu a tam cucali  u seba na zahrade cert to vem. Ale toto dnes bolo divne. Takze tak. Stava sa zo mna zla zena

A vy se nikdo nebojíte onemocnět? Já teda jo, to mě děsí úplně nejvíc. Omezení mi až tak nevadí, beru ze to je potřeba, i když mi vadí ta nelogická. Ale bojím se, ze kdokoliv z rodiny onemocní, jaky by byl průběh, kdo se postará o dceru, pokud lehneme oba, jestli bychom nenakazili sousedy... Vím, ze se nemá smysl bát dopředu, ale nejde si poručit. Asi k tomu teda přispívá to, ze mam už cca měsíc resp. potíže, kterých se nemůžu zbavit.

nonemy jasněže se bojím, o sebe i o svoje blízké. ale to tak nějak průběžně, koronavir není jediná nemoc přece. sama teda choroby snáším blbě, u nás doma je rýmečka nejhorší nemoc pro mě:D

viktorka_od splavu taky snasim nemoci hodně blbě, ale tuto extra, protože u ní člověk nic neví a šíří se hrozně jednoduše. Jakýkoliv zdrav. problem a já přemýšlím, jestli to není ono. Manžel zakasle a já už přemýšlím, jestli se mohl někde nakazit.

nonemy já se začnu stresovat až to přijde a vím, že se to může stát.  Můj osobní odhad je tak padesát na padesát.  Do té doby si to nepřipouštím. 

Kora závidím a přeji ti to, já se bojím dost