My sme cestovali s rodičmi prvý raz k moru v Bulharsku vlakom , a ja som sa strašne tešila. Už neviem, ako dlho tá cesta trvala, ale rozhodne sme išli aj v noci , a to v  obyčajnom , plne obsadenom kupe , žiadne lehátka , neexistujúca klimatizácia .A  na mieste samom, pri Varne, sme síce bývali v kempe v nejakom lesíku, ale v malinkých búdkach pre dvoch,  len dve postele pod zošikmenou  plechovou  strieškou ,medzi nimi malý sklápací stolík a nič viac  ! Horko vonku , horúco vnútri ! A k moru sa išlo najskôr cez frekventovanú hlavnú cestu, žiadny chránený prechod ,a potom zalesneným svahom dolu .Podarilo sa mi spáliť  sa tak, že som mala bolestivé puchýře a ošetrovali ma na ošetrovne . Ale mala som 9 rokov, a bola som u mora a všetko to nepohodlie som brala ako nutný fakt a domov som si ja aj brat odvážali množstvo iných, krásnych spomienok . Aj tú cestu  už mám v pamäti tak nejako „ omilostenú “ , aj  keď to muselo byť príšerné.

Maureen 

Díky za odpověď, ne že bych se těšila na podzim natolik, že už bych se nemohla dočkat nakupování teplejšího oblečení, ale během krátké doby jsem dvě parky musela vyřadit z šatníku, tak akutně hledám náhradu. :)

My meli trabanta od doby, kdy mi bylo asi  12-13, k mori jsme samozrejme nejeli, ale procestovali jsme s tim velky kus Ceskoslovenska, od Chebu ke Kosicim, od Nitry ke Krkonosim, kazde prazdniny neco.

My jezdívali vlakem. Tu cestu s nocí na visutém lůžku v kupé jsem milovala skoro tolik jako moře.

​Na to jsem se strašně těšila, je to asi tři roky... a dopadlo to tak, že po naprosto hrůzný zkušenosti (Regiojet ) jsem zpáteční jízdenky nechala propadnout a vyjednala si radši cestu domů autobusem