To je dobrá historka :D
Ja som pomerne prispôsobivá čo sa týka jedla, ale slovenský chlieb mi v UK chýba. Poľský mi až tak moc nechutí, ale v prípade núdze je fajn. Objavila som výborný francúzsky, ktorý sa veľmi podobá na ten náš, ale nie je čerstvý (je balený), tej čerstvej vypečenej kôrke sa asi nič nevyrovná...
Asi mi neostáva iné ako sa naučiť piecť kváskový chlieb! Mám to na zozname :D
můžete kouknout na kváskovou mapu, v Londýně se taky sežene kvásek a můžete začít
když mě Japonsko nějak vůbec nebere 
Ale to severozápadní pobřeží USA a Kanady, tam bych jela z fleku hned
Jdu s křížkem po funuse a tak trochu tlapkám.. Musí to být značně na palici situace a věřím, že není první ani poslední.
Jen pro (snad) drobné uklidnění. Podobně hloupě jako váš ex-muž se dokážou k otázce vzdělání dětí stavět i matky a to v zájmu "respektující" výchovy.
Parafrázuji jednu takovou: "já jsem mu nakoupila ty spousty přípravných testů na přijímačky, ale plně respektuji jeho rozhodnutí je ani neotevřít." Výsledek? Dítě, které bylo od mala vysloveně studijní typ naprosto přijímačky projelo (resp.napsalo asi na 40%). Dovětek matky: "já chápu, že je v citlivém období a přece po něm nemohu chtít, aby opustil kamarády na základce a šel na gymnázium."
Jako jo, já jsem naprosto nerespektující helicopter mother a v citlivém pubertálním období dítě jako první odsápnu od kamarádů a budu je nutit se učit. A myslím to vážně! 
Super, vďaka za odkaz! O tomto som vôbec netušila. Resp. som si myslela, že kvásková mapa na cuketka.cz pokrýva iba ČR.
Pozrela som si to a je tam jedna možnosť kúsok od domu a druhá kúsok od práce (aká náhoda), tak sa nemám už na čo vyhovárať 
Ne že bych s vámi chtěla tak úplně polemizovat, protože děti nemám a nevím, jaký typ sama budu, budu-li mít ot štěstí ... ale potomka jedné takové helicopter mother (plus v tomhle případě i father) mám doma. Rodiče se zachovali, jak píšete, a dosáhli přesně toho, že do té doby studijní typ prolamující limity iQ testů (lehká nadsázka) odešel v 17 letech z prestižního gymnázia, toto nedodělav, a následně si našel práci, přičemž tehdy nepomohly domluvy ani výhružky celé blízké i široké rodiny, jejíž všichni početní členové mají do jednoho vysokoškolské vzdělání, tak si asi umíte představit, jak velká kauza to byla.
Hrozí mi, že budu muset dělat synovi doprovod na předvánoční fotbalový turnaj v Marseille. 
Kromě zavazování tkaniček u kopaček tam budu úplně na houby. 
a Zina ja to vidim tak nejak uprostred. vyslovene tlacit nasilim imho nema cenu, ale nechat ditko svemu osudu, pokud od prirody neni pilne a snazive (coz ani po mne urcite nehrozi;-) tak to nejde, od toho jsem rodic zejo. ono se to netyka jen skoly, treba i traveni volneho casu - sport je zbytecny, liduska no to uz vubec, nejaky trapny muzicirovani nebo cmarani to se dalo jeste tak tolerovat u holky... s tim se polemizuje tezko, zvlast kdyz dohlidnout na dochazku muzu leda kdyz je doma, pokud u tatinka tak tam proste nejen ze nemusi, spis se najde vzdy duvod proc nejit.
já vás lituju, tohle musí bejt s odpuštěním fakt k pos*ání
Máte střídavku? No to je potom hrozné, když ani do kroužků nedojde. Držím pěsti! A myslím, že přijímačky se dají zvládnout a připravit se na ně i když na tu dovolenou pojede (přece jen pro dítě je rozhodnutí teď dovolená nebo možná lepší škola v budoucnu značně jasný, vzpomenu si na sebe, když jsem byla na základce že).
Tak tfuj tfuj tfuj, zvládněte to:-).
ne, jelikoz jsem stridavku odmitla, protoze se proste nemuzeme na cemkoliv spolecne domlouvat, naordinovala nam zubata tzv rozsireny styk - krom vikendu travi ditko u druheho z rodicu i par pracovnich dni, konkretne ct-po dvakrat do mesice. jinak psychocky teror ani fyzicke napadani pry stridavce neni na skodu, ale "pro dobro ditete" kdyz jsem si trvala na svym a soud by se tahnul byla pani ochotna k tomuhle kompromisu. no nic, ja su predevsim rada ze uz v tom neziju, blahorecim kazdy rano pri probuzeni:-) takze vlastne utikam do radostnyho vlakna;-)
a vsem moc dekuju za tlapkani:-)
Přijde mi to, jako mocenský boj mezi rozvedenými rodiči, realizovaný (bohužel) přes dítě.
Kamarádce teď ex-muž na prosbu, aby nemocného syna nechal doma ze školy, příp. mu umožnil odpočinkový režim, oznámil: "unavený je akorát z toho TVÉHO klavíru, na floorbal samozřejmě u mě 3x týdně půjde!"
Jo a další perla toho pána. Dcera stejné kamarádky byla týden po píchnutém zánětu ucha a kamarádka to vysvětlovala při předání ex-muži, který požadoval sbalit dceři plavky (uprostřed zimy).
Odpověď zněla: "neptám se tě, jak dlouho je po píchnutí ucha, ŘÍKÁM TI, abys jí sbalila plavky!"
Je to ukrutné, fuj, chudáci děcka.
Úplně to vidím. Ale to blaho, že?
No jéje :-) Taky jsem tam pekla, ale nebylo to ono....
Za prvé jsem si vygooglila, co je to helicopter mother.
Za druhé konstatuji, že ano, jsem to já. U nás to bylo tak, že jsme si obešli dny otevřených dveří, a když junior zatoužil po jedné z navštívených škol, nastal domácí učební teror, protože tam, kde berou 10% přihlášených, jiná cesta prostě není. Jsem toho názoru, že pokud dítě po škole prokazatelně touží (až tak, že si fotografii vysněné školy dal jako tapetu na PC), je mou povinností jako rodiče pro to udělat maximum.
Kdo má obavu o duševní zdraví mého dítěte (kvůli té fotce školy na monitoru), mohu ho uklidnit, že školu na tapetě už dávno vystřídaly různé modely luxusních automobilů a návštěvy třídních schůzek zahajuji taktickou přípravou, ať mi to všechno radši vyklopí předem už doma, protože pokud to se mnou švihne až ve škole, budu to snášet mnohem hůř se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Celkově je ale ve škole spokojený. V matematice, fyzice a cizích jazycích si chodím vesměs pro chválu a pedagogové humanitních disciplín si už pomalu zvykli na to, že maximum možného je pro něj dějepis, společenské vědy a literaturu nějak přetrpět, takže v součtu se vynaložená námaha určitě vyplatila. Možná jsem nakonec přece jen taky ta respektující matka, když jsem přijala jeho vlastní volbu hlásit se na náročnou školu a udělat všechno pro to, aby se na ni dostal.
Já když tohle čtu, tak je mi normálně těžko u srdce. Vždycky jsem si myslela, že rodičům jde o děti, o to, aby byly spokojené, šťastné, a samozřejmě i o to, aby se dokázaly jednou do života pevně postavit na vlastní nohy. Já to považuju jako jeden z největších úspěchů, že obě moje děti žijí vlastní spokojené životy. Tohle to "vyřizování si účtů" přes děti, snaha ranit toho druhého co nejvíc... ach bože. Vím, že je doba, že se neopravuje, ale kupuje nové, ale pokud v tom lítají děti, tak by rodiče měli mít rozum. To teď vůbec nemyslím ve zlém na "Viktorka od splavu", ale jen takový všeobecný povzdech. Jak se pak mají ty děti v dospělosti chovat, když měly takový vzor.
Chápu, že se dva rozejdou, taky mě to v životě potkalo, ale ani jeden z nás jsme naše problémy nikdy neřešili přes naše děti. Ty za to přece nemůžou. Ach jo.
Sťažovala som sa, že som včera odrela auto?
Fajn, tak mi treba, dnes mi úplne odoprelo akúkoľvek službu a nechalo ma s takmer vybitým mobilom pred obchoďákom. Ešteže mi ostalo dosť baterky aspoň na zavolanie taxíka.
Souhlasím, hrozný. Už se nedivím, že spousta žen zůstává v naprosto špatných vztazích, protože ví, že z vlivu otce se stejně nevymaní.
Jsou lidi, co rozchod zvládnou bez zášti a s nadhledem a jsou typy, co absolutně ne. A ani dekády poté se nic nelepší... :-(
Ono je to těžký. Já můj rozvod dodnes beru jako moji velkou životní prohru - prostě nikdy jsem nevěřila, že by mě to mohlo potkat. A potkalo, po více než 20 letech spokojeného manželství. Dodnes jsem to úplně nepřekousla, přiznám se, ale nikdy jsem to neřešila - a dodnes neřeším - před dětmi.
