Taky to vídám ve svém okolí. Bývalí partneři občas litují, že se rozešli, protože v následujícím vztahu je to ještě horší a kdyby tenkrát už  byli tak tolerantní, jako jsou teď ... aneb, ta první byla nejlepší, ale než jsem na to přišel!

Máš stavy - nevím, co chci a nedám pokoj, dokud to nedostanu. To mě opustilo poté, co jsem trošku zestárla a vážněji chronicky onemocněla. Ale to bych Ti nepřála.  Podle mě je to normální a je to dobrý hnací motor. Někdy jsou to slepé uličky, ale i to hledání uspokojení má smysl.

Nebudete šťastná, pokud byste trvale byla, je na to určitě nějaká diagnóza :-) Ne, vážně, podle mě to nelze. Lze být dlouhodobě víceméně spokojen, a důležité je nebýt ubitý. A pokud se člověk cítí bez radosti a ubitý, dá se velmi subtilně a přesně analyzovat co ho ubíjí, konkrétně, a čím si cíleně dělat potěšení a radůstky.

Většinou člověk dojde k tomu, že nejde o velkou celkovou změnu (někdy jo, samozřejmě - měnila jsem 2x práci, 1x muže, 3x domov), ale že ho prostě jen semlel ten každodenní masomlejn. A tím pádem není řešením zemětřesení, ale "drobná každodenní práce" na sobě a práce na sobě a pro sebe. Kdyby to totiž bylo na zemětřesení, tak člověk přesně ví, proč už ne. Pokud jde jen o nejasný pocit slabounké deprese, neradosti, nespokojenosti, neřešívá to velká změna...

Já už bych celkem brala dítě, ale když já TAK strašně nechci být housewife ... Úplně upřímně mě to děsí. Jenže ono to jinak bohužel prostě nejde. Chtěla bych být tatínek, ale nechci být maminka :)

To znám taky. Ve dvaceti to byla občas pořádná Itálie. Bývalý to se mnou uměl, za pár minut jsem se smála vlastní blbosti. Milovali jsme se tolik, že nás nějaká hádka nemohla vůbec rozhodit. Kdybych tohle dnes předvedla manželovi, tak mě a) odešle do blázince b) bude očekávat, že po takovém cirkusu podám návrh na rozvod.

Měla jsem to stejně a přiznávám, že těhotenství a mateřská nebyly úplně nejradostnější období mého života. Já ani ty malinké děti moc nemusím, mnohem víc si užívám dcery teď, když jsou větší.

Tak to je blbé.  A tatínek by na MD nemohl?

Nezošklivujte si to....byla jsem doma s dětmi poměrně dlouho, a byly to báječné roky - nikdy jsem neměla tolik volnosti a času k přemýšlení. Samozřejmě spoustu času věnuje člověk dětem a té domácnosti, ale je hodně flexibilní . když to uděláte teď, OK, a když zítra, taky OK. A tak.

Věnovala jsem spoustu času dětem, sobě, dopřála jsem si tvůrčího koníčka, sebevzdělávání, naučila jsme se opravdu dobře a s chutí vařit (což je taky tvůrčí koníček), a pak jsem se vrhla do zaměstnání s velkým nasazením. Dopadlo to teda u mě jako u @Kokoska, chlap to neunesl, ale to je zase jiný příběh :-)  Pro většinu situací v životě, ale na MD jistojistě platí (je-li dítě zdravé) "jaké si to uděláš, takové to máš".  Byl to pěkný čas. Jiný než zbytek let předtím i potom.

ono to asi děsí (skoro) každou, já z toho teda nikdy neměla radost. ale tak nějak to všechno beru že to musí být. no nakonec vlastně nemusí, taky by šlo být doma jen po dobu mateřské tzn půl roku a pak zpět do práce, dítko může odchovat babička nebo placená síla nebo i ten tatínek, ale tam bych byla teda opatrná

je pravda, že tolik knih jako ve škole a na MD jsem nepřečetla a asi už nikdy nepřečtu:-)

Že jo? :-)

Hodně to záleží na tom, jak je dítko náročné a jaké má maminka zázemí v širší rodině a další sociální kontakty, které může rozvíjet i na MD. Být sama na dítě, které urputně řve 16 hodin denně, není nic moc.

nadeje urcite je.;-)Neveste hlavu,ja toho sveho taky nasla az na druhy pokus,ale nastesti dost vcas.Vdavala sem se poprve v 19letech,no to byl totalni omyl a kdyz ve ctyriadvaceti letech potkala nynejsiho manzela tak sem byla do pul roku rozvedena a ani na minutu nikdy nelitovala.

Preju Vam hodne stesti;-)

No je fakt, že mě věci kolem domácnosti včetně vaření fakt nebaví.  Dělám je, že musím.  Nevařím ráda, ale myslím, že dobře.  Naštěstí vydělám  tolik, abych si mohla dovolit hospodyni.  Takže ani na MD jsem nebyla nadšená z domácích prací.  Ale je fakt, že mateřskou s dcerou jsem si užila, hlavně poslední 2 roky, kdy už se s ní dalo domluvit a podnikaly jsme spoustu věcí.  Ona teda byla naprosto pohodové dítě.   Takže ono to není jen o té práci doma, domácnost musíte nějak zaopatřit i bez dítěte.  Ale pokud Vás netrápí nějaké nemoci nebo třeba vývojové vady dítěte, tak ta MD není tak špatná. 

skoro bych si tipla, ze to, co resis, nema uplne az tak moc spolecnyho s partnerem a pokud, tak spis zastupne.

ten trefne popsany stav "nevi co chce a neda pokoj, dokud to nedostane" znam velmi  duverne, hodne to souvisi s vlastni vyrovnanosti, s tim, jak si clovek je zvyklej poresit vlastni vykyvy, vlastni naladu a tak. celkove asi i s virou v to, cemu se v nemcine rika Selbstwirksamkeit, ve schopnost aktivne zmenit okolnosti atd. ke svemu prospechu.

omlouvam se za rozebirani na dalku, jsem si vedoma vsech omezeni, proste me to v tehle souvislosti napadlo. no a zaroven jsem ti chtela napsat, ze nejsi jedina. ja takhle vystridala celkem hodne mist a fantazie o presunu do jine zeme mam pravidelne. jen jsem si pro sebe uvedomila, ze to stejne moje veci nevyresi, ze si tu vyrovnanost musim vypestovat sama. ze i kdyz se prestehuju zase do jinyho mesta, ze tam budu porad dokola resit ty samy veci, dokud se jim nepostavim a nepoperu se s nima. 

Jenže tím se připraví o ty nejlepší (poslední)roky  mateřské.  Se synem jsem byla doma rok a pak hezky zpátky do školy a  medicína nebyla lážoplážo.  Dnes si to zpětně vyčítám, ale jinak to nešlo. Je fakt, že to s ním byl očistec, nespal ve dne, nespal v noci, hyperaktivní dítě, často nemocný.... dlouho mně trvalo, než jsem se odhodlala k druhému.  Skoro 8 let.  Řekla jsem si, že horší to být nemůže.  Dcera byla poklad a mateřská  s ní nejlepší roky mého života. 

Záležitosti kolem dětí bohužel nejsou o zásluhách a děti se nerodí s návodem na použití. Děti byly největší loterie mého života, nemám na to povahu a trochu mě to děsilo.

To by zatím asi neklaplo finačně ... Nejsem si jistá, jestli budu někdy schopna vydělat více, než muž :)

Jinak díky za sdílení zkušeností. Je to celkem zajímavé slyšet něco jiného, než že to je "nejkrásnější období v životě ženy". Na MP mi byla z tohoto důvodu sympatická Pinot, taky se do rodiny moc nehrnula. Jsem zvědavá, jestli bude spokojená (pokud to budu schopná z pár nakouknutí posoudit :) )

Já jsem bohužel strašně "nepečující" typ, jestli vůbec něco takového existuje. Vlastně asi tak trochu sobec. Všechny ty věci okolo domácnosti a rodinného života mě neskutečně otravují. Přijdu si u toho strašně méněcenná a vlastně mě to tak trochu ponižuje (teď se prosímvás nikdo neuražte, já naopak každou ženu, která zmákne rodinu, bezmezně obdivuju). Někdy i vážně pochybuju o tom, jestli jsem vůbec exeplář vhodný alespoň k partnerskému soužití. Protože ty vztahové věci mě vlastně taky dost otravují. Ale já to tak mám vlastně s veskerými vztahy :D. Pritom nejsem samotář, spíš jen "sólista", s trochu emoční poruchou možná. 

Hlavně si nedovedu představit nechodit do práce. Nejsem moc aktivní člověk, sporty a jiné srandy neprovozuji, ale prací žiju. Hrozně mě baví, nevím, co bych dělala, kdybych nemohla ráno přijít do práce, zasednout za počítač ... Zanedlouho mě čeká neschopenka, může se prý protáhnout až na 6 týdnů, což si absolutně nepřipouštím, ale počítám se 2 a ž teď mám z té představy tik v oku a představou bolesti to opravdu není :D