S dnešním rozumem bych se nevdávala hned po škole, určitě bych si nechala tak rok-dva a trochu se rozhlídla po světě. Jenže tehdy byla jiná doba, jako že "na co čekat?" Navíc rodiče by asi byli bývali dost proti tomu, abych sama zůstala v Praze, a já jsem se rozhodně do rodného města nehodlala vrátit. Takže jsem se vdala, i když si vzpomínám, že jsem si v jeden moment úplně jistá nebyla.
Když už se stalo, nelituju ničeho. ZA SEBE nelituju. Přesto to pociťuju jako určité životní selhání, že jsem dětem nedokázala udržet domov s tátou. Na druhou stranu jsem byla přesvědčená, že pro ně není úplně přínosný model, kdy rodiče se k sobě chovají jako cizí lidé, sice zdvořile (před nimi jsme si účty nevyřizovali), ale neobejmou se, nedají si pusu, nežertujou, každý spí jinde, nedělají se společné akce a když, tak za mlčení a chladného odstupu dospělých.
Naštěstí se povedlo, že jsou z nich rozumní dospělí, s otcem mají celkem dobrý vztah, i když z jeho strany dost odtažitý, což se mi zdá způsobené jeho druhým manželstvím. Dokud byl sám, byli spolu každý týden jedno odpoledne a víkendy, jak se domluvili, ničemu jsem nebránila. Když se oženil, nějak se to samovolně omezilo, ale to už byli natolik velcí, že nedošlo k nějakým citovým bouřím.
Mluvila jsem jednou s dětma o svých pocitech viny a oba říkali, že jsem byla dobrá máma, že mi nic nevyčítají, tak jen tiše doufám, že jejich vztahy dopadnou líp.
