Bojíte se pozvat málo známou  kamarádku na celodenní  výlet?  No přinejhorším už s ní nikdy na výlet nepojedete a nebo naopak jo. Já jsem jela s holkou o asi 13 mladší, se kterou jsem se znala jen z jednoho chatu na internetu na měsíc  do Austrálie! Předtím jsme se nikdy neviděly. Mohl to být průšvih, ale bylo to super! 

husty! :)

fandim vsem cestovatelum, ja posledni roky jezdim prevazne sama a je to v pohode. s partnerem by to bylo lepsi, ale zas nemuze byt vsechno idealni a cestovani se vzdat nechci.

Jsem na RD 2,5 roku. Odchod z práce jsem nesla těžce. Všem jsem říkala, že nejpozději za 2 roky jsem zpět. Fáze mimino mě moc nebavila. Ale po roce to začlo být lepší a lepší a teď si to fakt užívám. 

Právě jste přesně popsala mé pocity ze sebe samé... Už to také řeším hodně dlouho a moc se s tím žít nedá, jakobych pouze přežívala od jednoho nutného úkolu k dalšímu. Nudou netrpím, to neumím, ale dlouhodobě postrádám pocit spokojenosti sama ze sebe. Myslím, že jsem ve svém životě nevratně selhala na mnoha frontách.

Jenže mám silný pocit zodpovědnosti vůči ostatním, tak prostě dál funguju jak mám. Mám v plánu delší dovolenou o samotě, třeba v sobě objevím ještě něco zajímavějšího než průměrnou postarší ženu bez perspektivy.

To já si myslím, že mám celý život před sebou a to nejlepší mě teprvé čeká!

A pak se jednoho dne probudím a zjistím, že už je v prdeli.

ale houby! až bude život v prdeli, tak už se právě neprobudíš:-))

Já nejsem úplně nespokojená se svou prací - tak nějak průměrně. Ale strašně se mi líbí, když lidi  "žijí prací". Furt čekám, jestli v sobě objevím vlohy k nějaké práci nebo poslání, a furt nic. Tak už se na to asi vykašlu, mám 13 let do důchodu. Všichni nemůžou být lékaři, spisovatelé atd. atd.

Dělala jsem po večerech a do práce jsem chodila v pátek odpoledne. Mamka končila dřív v práci, takže jsem uspala dítě vyměnila se s ní ve dveřích a frčela do práce. Tam nikdo nebyl, měla jsem klid a doma "babička" měla čas v klidu si oddechnout z práce než se příšera probere. Ale je fakt, že laborku k práci nepotřebuju.

Měla bych samostudovat, mám toho hodně, péct cukroví a žehlit. A nechce se mi nic, jen si číst..stězuju si, že jsem chudák :)

Jsou i tací (a nejen muži) a když je to baví? A ten Váš kolega může mít děti i v 50, na rozdíl od stejně "postižených" žen. 

tiez som sa do rodiny moc nehrnula ale nejak sme s manzelom dospeli k racionalnemu rozhodnutiu ze kvoli veku by sme to mohli skusit.

preboha ved ako ja mozem vychovat dieta ked na cuzdie pozeram ako na uvrestane monstra? (berte to s nadsazkou - decka ktore su ticho lahko prehliadnem ale tie urevane a upistane nie) no dobre je mi jasne ze to moje vlastne je vlastne a budem k tomu pristupovat inak ale spolieham sa na aj tie hormony co maju udriet az bude spravny cas.

dokonca som sa manzela spytala ci nie som divna ze to tehotenstvo tak velmi neprezivam ako vsetky zeny v okoli na co mi on s ulavou povedal ze si to iste myslel o sebe ze to bere viac racionalne nez cez emocie.

pracami v domacnosti trpim a nemam rada varenie ale jedle je to vzdy :) manzel vie od zaciatku ze zo mna zienka domaca nikdy nebude a obdobia na materskej sa preto desim.

moja praca ma bavi a uz teraz je mi smutno ze odtial odidem. vykonavat z domu sa bohuzial neda a navrat naspat nemam zaruceny pretoze mi zmluva vyprsi kratko po porode.

v skratke- neviem ako to zvladnem ale dufam ze to prezijeme vsetci bez vacsej ujmy na zdravi

Je zajímavé, jak to máme každá jinak.Taky se do zakládání rodiny nehrnu,  nevadí mi mateřská, ráda si od chození do práce dám pauzu, domácí práce a vaření mě i baví, ale děsí mě to období potom. Ten kolotoč práce - dětské kroužky - svačiny - večeře - úkoly - besídky - třídní schůzky . Stejně tak mi nevadí mimina, ale větší děti už nemusím. 

Také si říkám, že ta emancipace je sice fajn, ale v podstatě na sebe většina žen naložila jen další břemeno, protože ne každý muž se v rámci emancipace žen, začne s radostí podílet na "jejím" podílu domácích "povinností". Ale to je asi spíše dáno výchovou. Když chlapeček v rodině vidí, že matka dělá vše a skáče kolem celé domácnosti, tak si na tento vzor velmi rychle zvykne a jeho budoucí partnerka to bude měnit jen těžko. Na druhou stranu, v dnešní době není nemožné mít pomocnici v domácnosti, takže pokud dotyčný dost vydělává, může jít i touto cestou a nikoli čekat, že jeho partnerka mu bude nejen "oporou", ale i kuchařkou a služkou na plný úvazek (+ její zaměstnání samozřejmě). 

Abyste se s tím mateřstvím nedivila. Pravda, od určitého věku je zde pro ženy výhoda, že už žádné nečekané nehody nehrozí, ale jsou i čestné výjimky. Mám známou, která má tedy plození dětí jako celoživotní náplň, aktuálně čeká ve 46 letech šesté (nebo 7.? už se v tom ztrácím) dítě. Ovšem jí to naplňuje a vždy, když ji vidím, jak je opravdu šťastná, tak až skoro nechápu, protože je doma téměř celý produktivní život a dobrovolně a nijak tím netrpí. Z mého pohledu je to svatá žena :-).

Já jsem strašně nerada byla těhotná! Kdyby se to dítě vylíhlo někde mimo mě tak ve věku půl roku, bylo by to pro mě ideální. První myšlenka, když jsem se poprvé dověděla, že čekám mimino, byla "No nazdar, co jsme to vyvedli? Co teď s tím?" Podotýkám, že to bylo chtěné těhotenství, ale když se to stalo potvrzeným skutkem, padla na mě panika.

Byla jsem na tom némlich stejně. Podruhé už mě to sice nevyděsilo, ale to těhotenství a pak kojení, to byl opruz pokaždé.

A všude ty kecy o nejkrásnějším období v životě ženy a pozdější komentáře - užij si to, malé jsou jen jednou - vždycky mi jelo hlavou - naštěstí!

A proto si teď užívám vnoučata. Pohrát si, projít se, jet na výlet a vrátit rodičům. Ideál 

Tak abyste v tom nebyly samy.

U nás partner děti už chce, já se do toho moc nehrnu, protože konečně začínám žít život, jakej chci, začínám být nezávislá a taky vydělám nějakou korunu. A hlavně, když vidim, jak on je free a v pohodě, tak mám trochu obavy, že celej ten náš společnej budoucí život oddřu já.

Myslim, že on by byl mnohem spokojenější s nějakou akční ženou, co vede ráda celou tu rodinu, všechno organizuje a ukoluje, a já bych zase byla spokojená s takovým tím chlapem, co všechno zařídí, vyřídí, je pracovitej a může se na něj člověk spolehnout. Takovej byl můj táta i děda, prostě model, kdy muž pracuje (doma i v práci) jak ďas:-D. Ale to už dneska si není. Takže takhle jsme se doma sešli, máme se rádi, tak to je těžké. Ale lidi se mění, našla jsem si ho jako ambiciozního chlapa, nic nebyl problém, ale dneska už to teda neplatí.  

Ale šťastná jsem, jen nevim, jestli to bude možné i s dvěma děckama a hypotékou na krku:-D.

Tohle jsem už myslím psala na MP, kamarádka točila kdysi dávno nějakou reportáž pro Český rozhlas, rozhovory o životě se ženami, kterým bylo 20, 30, 40....a paní, které bylo cca 60 tam vzpomínala, jak jí bylo 27, měla tři děti, opustil ji manžel a ona pořád čekala, že ten opravdový život teprve začne, že ještě něco přijde....a ono nic nepřišlo. Bylo to strašně depresivní.