Pavlena Tohle je vždycky tanec mezi kapkami deště. Každé dítě je jiné, na každého platí něco jiného a myslím, že prakticky každé si odnese od rodičů nějaký ten šrám, různě velký a při troše štěstí prakticky zacelený. Někdy se naopak nedoporučuje to chválení...je to náročný a ideálu asi dosáhneš těžko. Já bych to zas tak neprožívala, hlavní je dítě neshazovat a podpořit v zájmech, tu povahu úplně nepředěláš a myslím, že i sebevědomí je do jisté míry určené, aspoň se tím utěšuju. :-)

Mirka tak třeba má na něco nadání. Nebo prostě je chytré, je v něčem napřed.. Když vezmu např. první stupeň školy, spoustě dětí na jedničky stačí tam chodit. A někteří na jedničky musí makat už na prvním stupni. Mají ti první zažívat stejné ovace jako ti druzí? 

...ale to mi povězte: chválíte děcko za to, co mu "jde samo". Jako ocenit, podpořit určitě, ale přehnané oslavné tanečky a dary za něco, co má od pánaboha..?

​chvalim i za tohle. Nebo teda nechvalim, ale rikam treba - ty jo, ty jsi vyslapal na kole tenhle kopec, to bych i ja mela co delat. Jako aby vedel, ze vim. Ale je mu 5, takze jsem tohle zatim resit nemusela. Asi budu hlavne ocenovat neco, co ho stalo nejake usili, ale hlavni je, aby si uvedomoval, ze to dela pro sebe a ne aby se nekomu zavdecil. 

Pavlena Podle mě mají. A když má dítě talent, tak taky. Moje dcera je nadaná na spoustu věcí, ale výsledky téměř nikdy nepřichází samy, musí tam být ta práce. Už jsem od ní vícekrát slyšela, že kámoši jí říkají, že se má, když něco umí, jakoby to dostala zadarmo. 

Pavlena já teda chválím i to, co jde zdánlivě samo. Protože úplně samo nejde téměř nic. 

Jinak ti rozumím, na mladší dítě rozhodně nemám takové požadavky, jak na to starší. Starší je hodně splachovací s přiměřeným sebevědomím, i špatná známka ji absolutně nerozhodi ( natoz nejaka dvojka). Mladší by chtela hrozně uspět, přitom nemá žádnou vůli a tah na branku a ještě si nevěří. To je úplně šílená kombinace. Přijde domů a brečí, že nemá jedničku ( její ségra měla mnohem horší známky, takže ode mě to fakt nevzešlo). Tak říkám, pojď, trochu to procvičime a bude jednička příště. No tak to jí zas nechce a pro změnu brečí, že ma neco delat do školy. 

Ja mela podobne empatickou babicku, ktera me z velke casti vychovavala (nechodila jsem do skolky, druziny..).Kdyz jsem delala prijimacky na gympl, byla jsem prvni z asi 150 deti. Byt teda priprava byla. Moje babi jela v den vysledku ke skole a hledala me v seznamech. Dle jejiho ocekavani to vzala odspoda. No a kdyz prijela domu to oznamit, tak jen rekla neco v tom smyslu, ze uroven tech ostatnich deti musi byt priserna. A ze to je jen sidlistni gympl. Na medicine jsem byla 40. z vic nez 1000 (tentokrat prakticky bez velke pripravy). To okomentovala ze nic moc. 

Garfie Mirka No jak se tu o tom bavíte, tak jsem si vzpomněla na situaci, dcera asi 2. nebo 3. třída a mluvila jsem s třídní, která zmínila, jak ji musí strašně pochválit, že měla čtvrtletní písemku úplně bez chyby, že řekla celé třídě, že jí mají zatleskat a že ji moc chválila. No a to bylo zrovna to období, že na tyhle úspěchy dceři stačilo, do té školy přijít. A já té učitelce řekla (nějak kulantně), ať to moc nepřehání, že ji tenhle výsledek nestojí žádné úsilí a učka se ohradila, že ne ne, to ona ví, kdo si chválu zaslouží. 

Tak jsem se teď orosila, jestli jsem něco totálně nepodělala, že jsem taky doma netleskala.. Ne, tohle myslím jako vtip. Spíš, že já chválím za klidně i horší výsledek, ale ten, který vím, že stojí úsilí. To, co jde samo nějak okomentuju, že jsem si všimla, viz Gatita

Pavlena Mam to podobně, chválím víc tam, kde to stálo nějake usilí, i když je známka třeba horší.

Já si za peníze od babičky a dědečka ke statnicím koupila psa

na mladší dítě rozhodně nemám takové požadavky, jak na to starší. 

​To jsem tvrdila vždycky já rodičům, že ta mladší to má jednodušší. Třeba ani ne ve škole, ale co já jsem si musela vybojovat nebo vyčekat, ona měla mnohem dřív. Třeba chození na zábavy nebo čas návratu domů a podobně. A dodnes si pamatuju strašnou dětskou křivdu, kdy jsem po dlouhé době prošení a nářků konečně dostala místo odporný igelitový pláštěnky skládací deštník. A ta mrňavá potvora ho dostala současně se mnou taky!

brrr ten je pěkný! a nepadají z něj chlupy.

Kokoska To je úděl všech starších sourozenců

brrr ale otázka nezněla, co chválit víc, ale zda chválit vůbec.

Kokoska ano, taky jsem to u dětí vnímala. Už od hraček, kdy a jaké přes televizi, jak dlouho ... a nářky kamarádů, že ti mladší si už nemusí skoro nic vybojovat. Na těch prvních se taky člověk učí být rodičem, pak už je to snazší.

brrr Mirka ale je to nespravedlivý!

Já jsem asi naopak staršímu dovolila víc a dřív, protože to byl kluk, o holku jsem měla větší strach. 

Kokoska já jsem taky starší a u nás byla ta pruraznejsi ségra. Takže ta si ztěžovala, že jsem ji to nevybojovala už ja, její spolužačky to měly jednodušší. Já si odjakživa vybírám války, do kterých se zapojím. Nejaka diskotéka mi za hádky prostě nestála.  Krivdy jsou různé.

Pavlena Mam to podobně, chválím víc tam, kde to stálo nějake usilí, i když je známka třeba horší.

​já mám pocit, že to pak dítě nutí se věnovat těm věcem, které mu nejdou, místo tomu, v čem by excelovalo.

Já mám pocit, že toto je nastaveno extrémně špatně a místo rozvíjení individuálních talentu se ti lepší nakonec zrovnají do stejného pásma - samozřejmě průměrného. Pak nějaká ta spacializace, u těch šťastnějších už na střední, přinese hotové vysvobození. 

continuity Tak já se snažím chválit tak nějak pořád i ty jedničky v matice a kresby na instáči, ale prostě víc pochválím třeba přírodovědu, protože tam potřebuje víc zabrat.

Pavlena já si myslím, ze to děláš dobře. Pochvaly jsou potřeba, ale když se chválí každý prd, tak to není upřímné a dítě to stejně pozná, přestane to mít pro něj váhu. Já dceri klidně řeknu, i když se mi něco nelíbí a je to subjektivní (nějaký vytvor třeba, ze se mi úplně nelíbí to a to...). Ale chválím víc. Myslím, ze je důležitější chválit snahu, což mi vždy je nejde, taky mám zakořeněno orientovat se na výkon.