Zuzulivíš co já z pohledu dítě vnímám velký rozdíl jestli ti rodic jednu(!) plácne v afektu, protože už ho potomek fakt vytočil a neví kudy kam a druhá mít to jako promyšlenou výchovnou metodu, jak to popisuješ. 

Obojí je samozřejmě nepřijatelné, ale to první je za mne snaze odpustitelne. Ono i ten křik je špatně a vlastně selhání, ale záleží co se děje pak. Nakonec i vědět, že každý jeden člověk má nějakou hranici, kdy v afektu může něco nepěkneho provést, není úplně k zahození. 

Jestli a kolikrát jsem dostala jako batole na zadek si samozřejmě nepamatuji, ale co si pamatuji, že naše máma vařečkou vždy vyhrožovala, ale nikdy na ni nedošlo. Jednou jsme ji se ségrou cíleně provokovali tak dlouho, že nakonec ji vytáhla... a první ránou ji zlomila ji o gauč. Měli jsme z toho dlouho prču na téma: jak na nás matka zlomila vařečku. Přičemž ona tu historku znášela mnohem hůř a myslím že to bylo poprvé a naposled, co se o něco podobného vůbec pokusila. 

continuity ja ten afekt chapu, stat se muze. Ale pak by mela po uklidneni nastat nejaka sebereflexe a vyhodnoceni. Ja se klidne dceri omluvila, ze jsem na ni kricela, ale ze me to, co udelala, vazne rozlobilo a jak to udelame priste, aby k te situaci nedochazelo. Ne, ze ten krik a biti je pro dobro ditete a to by melo byt rado, ze se ho neomylni rodice snazi vychovat.

Uz jsem zminovala, ze nasi meli pravidlo, ze za kazdou facku, co mi da mama, dostanu od taty jeste dve, abych si to pamatovala?

Anema je to určitě to stejné? Sedí akorát počet respondentů, ani ty čísla moc nesedí - třeba kolik lidí odsuzuje násilí jako způsob komunikace, v tom článku je třeba otázka:

Do you consider physical violence an acceptable form of communication between people? a 71% můžu a 52% žen odpovědělo, že ano.

A v článku je citace níže, což je teda úplně jiný kontext. Sebeobrana v případě napadení přeci není komunikace, ale sebeobrana. 

Že pětina lidí je při hádce schopná metat předměty, tomu bych i věřila. Jen z toho nevím, jestli to považuji za správné nebo se tomu v emocích neumí vyhnout. 

Většina lidí podle odborníků odmítá násilí jako způsob komunikace. Zcela nepřijatelné je pro 38,3 procenta respondentů, přibližně třetina považuje fyzickou reakci za oprávněnou pouze v případě sebeobrany a téměř pětina dotázaných by násilí připustila v kontextu silného emočního konfliktu, například při hádce.

Zuzuli to mi právě přijde úplně strašné, že někdo bije dítě plánovaně. To mi fakt přijdou praktiky tak z 19. století.

continuity sedí hlavní autorka - Martina Sebalo Vňuková a nic jiného na toto téma jsem od ní nenašla, pokud někdo najde něco jiného, tím lépe, protože jsem z tohodle nedokázala vyčíst např. to, jak velké jsou ty jejich skupiny (mají tam např. skupinu, která s tresty nesouhlasí a trestá a naopak, a mě by hodně zajímalo, jak velké procento respondentů to je), nebo to, kolik lidí trestá v tom afektu a pak se omluví...

Ale to nebyla podstata mého příspěvku, podle mě je fuk, jestli jsou to stejná data jako ta tvoje.

Jsou to prostě nějaká statistická data, která ukazují na frekvenci fyzických trestů v této generaci a v generaci jejich rodičů. A díky tvému odkazu jsem to našla . A že holky mají pravdu, protože 93 % ~ skoro každý. Čest výjimkám!

Ale tohle zrovna sedí taky ne? 

Zcela nepřijatelné je pro 38,3 procenta respondentů

100 - 38,3 = 61,7, akorát teda nechápu, proč tam píšou "Většina lidí podle odborníků odmítá násilí jako způsob komunikace"

To další tam asi buď není (útok), a nebo opravdu nesedí (konflikt).

continuity sedí hlavní autorka - Martina Sebalo Vňuková a nic jiného na toto téma jsem od ní nenašla, pokud někdo najde něco jiného, tím lépe, protože jsem z tohodle nedokázala vyčíst např. to, jak velké jsou ty jejich skupiny (mají tam např. skupinu, která s tresty nesouhlasí a trestá a naopak, a mě by hodně zajímalo, jak velké procento respondentů to je), nebo to, kolik lidí trestá v tom afektu a pak se omluví...

Ale to nebyla podstata mého příspěvku, podle mě je fuk, jestli jsou to stejná data jako ta tvoje.

Jsou to prostě nějaká statistická data, která ukazují na frekvenci fyzických trestů v této generaci a v generaci jejich rodičů. A díky tvému odkazu jsem to našla . A že holky mají pravdu, protože 93 % ~ skoro každý. Čest výjimkám!

No to je právě ono, pokud to interpretujeme tak, že skoro každý dostal alespoň jednou na zadek, tak beru těch 93%, ale to ještě neznamená výchovu za použití fyzických trestu. Fakt bych tyhle věci rozlišovala, protože pokud chceme cokoliv změnit, nepomůže hodit v podstatě normální rodiče do jednoho pytle s těmi, kteří svoje děti fakt poškozovali. 

continuity 

ten design vyzkumu je trochu nestastny, protoze nechava prostor pro interpretaci. ale "did your mother physically punish you" imo neimplikuje "jednou", ale spis jako soucast vychovy.

zaver neni, ze by rodice byli nenormalni, ale ze fyzicke tresty proste byly mnohem beznejsi nez ted.

Jsem Husákovo dítě, rozhodně nebyla běžná rákoska ve škole, nikdy jsem o tom neslyšela. 

Já si myslím, že vše je důsledek doby, moji rodiče byla poválečná generace a dětství měli hodně ošklivý. Takže, když to vím, tak mám pochopení a odpuštění, dělali co mohli. To, že můj otec nedokázal celý život odpustit své sestře je jiná kapitola. Nevím proč v sobě nosit staré křivdy. 

Dneska je jiná doba je možnost napravit tu minulost, a vy máte možnost o tom s nimi mluvit.  ❤️

Jeste tu myslim nepadlo trestani tichem. Z domova tohle konkretne neznam, ale obecne ty pasivne agresivni metody cehokoli rada nemam, nejsou videt ani slyset a o to jsou mozna zakernejsi. 

mirajo napríklad v tomto neviem, kde je miera. Ja syna tichom trestať nechcem, ale keď ma vytoči moc, tak potrebujem čas na upokojenie, nie že bude na mňa hovoriť a ja budem reagovať akože sa nič nedeje, keď tú zlosť v sebe spracovavam.

Ty jo, já teda občas dostala, tak lehce na zadek, ale pamatuju si legendární historku, když jsem při extrémní bouřce zůstala venku a schovala se do velké betonovo-kovové okruže na nedaleké stavbě (chodili jsme si tam hrát), kolem lítaly blesky, byla to fakt katastrofa. Máma mě vyběhla v tom nečase hledat a když mě objevila, táhla mě domů za ruku, tam se mnou hodila do kouta a úplně jak smyslů zbavená mě mlátila šňůrou od žehličky (vůbec nevím, proč zrovna tou, jestli tam ležela nebo co). Musela být úplně bez sebe. Občas jsem dostala i za známky. Žádný negativní pocit z toho nemám, jen si pamatuju, kdy jsem dostala nespravedlivě (v mých očích). Jednou jsme s bratrancem cítili takovou křivdu (spojenou s hlídáním jeho mladší ségry), že jsme si naplánovali společný útěk z domova. 

Vždycky mě ale bila máma, táta nikdy. Jo a v životě jsem nedostala facku, možná proto mi facka přijde extrémně ponižující. 

letfenixa pokud mu řekneš, že teď potřebuješ chvíli na uklidnění, tak to není trestání tichem 

mirajo Ticho probíhalo u nás, takový to, že jsem jenom hádala, co se vlastně stalo, a máma kolem mě chodila a ignorovala mě. Ještě teď je mi u toho těžko, když si na to vzpomenu. Do určitý míry to probíhá doteď, ale přece jenom dospělý má jiné možnosti, jak s tím naložit, než dítě. Největší bizár byl, když se mnou (přes Vánoce) doma týden nikdo nemluvil (máma, protože ten trest tak nastavila, a táta s bráchou, aby měli klid), když jsem ve dvaceti letech přespala po plese u svého přítele, nynějšího manžela. Protože co kdybysme spolu měli, ó hrůzo, sex!

letfenixa Tyjo, nad tímhle taky vždycky přemýšlím, právě protože jsem to trestaní tichem zažila, tak to nechci dělat taky, ani nezáměrně, ale přesně, potřebuju chvilku na zpracování emocí. Musím teda dodat, že obvykle tu chvilku stejně nedostanu, naše dítě je dost intenzivní a obvykle hned zvládne vymyslet zase nějakou další koninu, která mě nutí reagovat (koninu typu, aby nepřizabil sebe, bratra, a tak).

Já jsem od puberty doma hodně diskutovala (dodnes jsem přesvědčená, že jsem měla pravdu!), ale podle macechy jsem byla drzá. Tak asi naposled, když mi bylo kolem dvaceti, mě plácla mokrým  hadrem na nádobí přes pusu. Na to jsem jí řekla, že je kráva. A šla jsem tu noc spát ke svýmu klukovi. To jsem normálně nesměla, protože přece nejsme sezdaní Ona byla učitelka na základce, vždycky jsem si říkala, že přece pedagogové by měli dětem rozumět líp.. haha. Ale mezi dětmi byla oblíbená, prý byla hodná.

Ona byla učitelka na základce, vždycky jsem si říkala, že přece pedagogové by měli dětem rozumět líp.. haha. Ale mezi dětmi byla oblíbená, prý byla hodná.

​ja mam oba rodice ucitele na zakladce, co argumentujou, ze meli prednasky z detske psychologie. Ja zase argumentuju, ze detska psychologie z doby, kdy po ni chodili na marxismus-leninismus, me uplne jako relevatni zdroj nebere

A jen jsem poslouchala, ze mam byt rada, ze na me neberou treba remen nebo varecku, ze bych koukala, co jim nektere deti vypraveji, jak je rodice trestaj a jaky maj nekdy modriny.

Ale u nas k tomu rozhovoru doslo, uz jsem byla dospela, samostatna a sama matka, takze uz v jine pozici, nez zavisle dite. Vyrikali jsme si to, k sebereflexi doslo u obou stran a jsme v pohode. V tech devadesatkach to bylo v okoli fakt uplne bezny, naopak nas vzdycky sokovalo, kdyz treba jedna spoluzacka rekla, ze ona nikdy nedostala. To byly vyjimky. Ted se to fakt posunulo v case, kdyby mama na zakovi videla modriny z vyprasku, zacne to resit.

Zuzuli ti tvoji rodiče jsou fakt šílení, nechápu. Tlapkam.

Zuzuli Mně normálně připadne, že jsi byla klasicky týraný dítě, už dlouho teda mám ten pocit, nejen po tom, co jsi napsala teď. 

Mám pocit, že strašní rodiče byli moji tcháni, na dětství má muž strašné vzpomínky, na rozdíl ode mě, která si to dětství možná trochu idealizuju....ale jako prarodiče jsou fajn. 

Teda v souvislosti s nima mi připadne, jestli taky často nehraje roli věk těch rodičů....že ti mladší mají pocit, jakoby jim něco utíkalo a nejsou tak trpěliví? (zase generalizace, jasně že každý to má jinak, spíš tak v průměru)

Môj otec sa nám venoval len na mamin príkaz, je pravda, že nič také venovanie sa dieťaťu nezažil, nepoznal, nevidel u nikoho, ani jeho rodičia sa nám ako vnukom nijako nevenovali. Zároveň bol malovravny a poslušnosť si vedel vynútiť len bitkou.

Mamin otec bol ucebnicovy cholerik, trestal ľubovoľne, mamina mama nechala moju mamu viesť domácnosť od 10 rokov, takže tiež nejakú vrucnost nezažila. 

Keď sa človek na to pozrie širšou optikou, tak voči nám už boli iní, bití sme boli, ale nie denne a vždy 'za niečo ' z pohľadu rodiča. 

letfenixa Myrtila myslím, že je velký rozdíl říct "promiň, mám vztek a teď tě chvíli nebudu vnímat, protože se potřebuju uklidnit" (případně o tom mluvit zpětně, když to v tom vzteku nejde) a někoho záměrně trestat tichem ve smyslu "jen ať si to vyžere, když se neumí chovat!".