Zuzulivíš co já z pohledu dítě vnímám velký rozdíl jestli ti rodic jednu(!) plácne v afektu, protože už ho potomek fakt vytočil a neví kudy kam a druhá mít to jako promyšlenou výchovnou metodu, jak to popisuješ. 

Obojí je samozřejmě nepřijatelné, ale to první je za mne snaze odpustitelne. Ono i ten křik je špatně a vlastně selhání, ale záleží co se děje pak. Nakonec i vědět, že každý jeden člověk má nějakou hranici, kdy v afektu může něco nepěkneho provést, není úplně k zahození. 

Jestli a kolikrát jsem dostala jako batole na zadek si samozřejmě nepamatuji, ale co si pamatuji, že naše máma vařečkou vždy vyhrožovala, ale nikdy na ni nedošlo. Jednou jsme ji se ségrou cíleně provokovali tak dlouho, že nakonec ji vytáhla... a první ránou ji zlomila ji o gauč. Měli jsme z toho dlouho prču na téma: jak na nás matka zlomila vařečku. Přičemž ona tu historku znášela mnohem hůř a myslím že to bylo poprvé a naposled, co se o něco podobného vůbec pokusila. 

continuity ja ten afekt chapu, stat se muze. Ale pak by mela po uklidneni nastat nejaka sebereflexe a vyhodnoceni. Ja se klidne dceri omluvila, ze jsem na ni kricela, ale ze me to, co udelala, vazne rozlobilo a jak to udelame priste, aby k te situaci nedochazelo. Ne, ze ten krik a biti je pro dobro ditete a to by melo byt rado, ze se ho neomylni rodice snazi vychovat.

Uz jsem zminovala, ze nasi meli pravidlo, ze za kazdou facku, co mi da mama, dostanu od taty jeste dve, abych si to pamatovala?

Anema je to určitě to stejné? Sedí akorát počet respondentů, ani ty čísla moc nesedí - třeba kolik lidí odsuzuje násilí jako způsob komunikace, v tom článku je třeba otázka:

Do you consider physical violence an acceptable form of communication between people? a 71% můžu a 52% žen odpovědělo, že ano.

A v článku je citace níže, což je teda úplně jiný kontext. Sebeobrana v případě napadení přeci není komunikace, ale sebeobrana. 

Že pětina lidí je při hádce schopná metat předměty, tomu bych i věřila. Jen z toho nevím, jestli to považuji za správné nebo se tomu v emocích neumí vyhnout. 

Většina lidí podle odborníků odmítá násilí jako způsob komunikace. Zcela nepřijatelné je pro 38,3 procenta respondentů, přibližně třetina považuje fyzickou reakci za oprávněnou pouze v případě sebeobrany a téměř pětina dotázaných by násilí připustila v kontextu silného emočního konfliktu, například při hádce.

Zuzuli to mi právě přijde úplně strašné, že někdo bije dítě plánovaně. To mi fakt přijdou praktiky tak z 19. století.