dzizisketa třeba by se s kamarády rozchodil, pokud by mu tam sedla parta 
Přiznání
01. prosince 2016 10:57
Já jsem stihla Jiskru i Pionýra, naši to nijak neřešili, ani se nás ve škole nikdo moc neptal, jestli chceme být pionýrem, slib jsme skládali místo jedné hodiny, celá třída. Pionýrský schůzky byly u nás dost ubohý, pokaždý to vzal někdo kolem dvaceti, kdo si potřeboval vylepšit kádrový profil, takže největší odvaz bylo skládání rozstříhanýho obrázku z nějakýho módního časopisu. Ale jezdily jsme na tzv. pionýrský tábory, od 6 let vždycky na 3 týdny, a až na jeden debilní, byly dost super a my se na ně se ségrou už pak dost těšily. Pionýrský na nich teda bylo akorát to, že první den na nástupu musel mít člověk kroj, tím se asi učinilo povinnosti za dost a dál už se pokračovalo v táborovým duchu.
Luna ja bych si s dovolenim take vzala!
DruI ja som bola v 89 prváčka a ešte som stihla byť iskrou... asi na dva mesiace 
Mně do jisker nepřijali, protože slib se skládal v den, kdy jsem měla narozeniny, a já jsem se omluvila s tím, že přece nepřijdu o dort, tak mě exkomunikovali 
že toto jako nee, dát přednost žvanci. Do pionýru jsem potom chodila, nepamatuju si kromě občasného nošení kroje nic ideologického. Myslím, že to bylo opravdu hodně oddíl od oddílu v závislosti na vedoucích. Na jeden tábor přijela nějaká delegace papalášů, vím, že z toho tehdy byli vedoucí dost nervózní.
Ještě jsem chodila do kroužku přírodovědců a tam mě strašně ničilo, že jsme si museli každý týden psát zápis, kam jsme se vypravili do přírody a jaké druhy jsme tam viděli. U nás byl jediný blízký lesík, kam jsem mohla sama, takže moje zápisy byly dost monotematické.
Bola som iskricka, pionierka, aj na náboženstvo som chodila
letfenixa seš připravená na každej režim!
já už jsem to skoro vytěsnila, ale do jisker mě naši nepustili, do toho pionýra pak už jsem prostě musela (naštěstí, protože z toho žiju doteď, jak se mi to ve stanu teďka hodilo:-), no a v ssm jsem ze třídy nebyla jediná a každou schůzi co měli po vyučování mi soudružka profesorka vyhrožovala, že tam mám zůstat a dát přihlášku, jinak mě nepustí na vysokou... no nečekala jsme ani jedna, že ve čtvrťáku přijde revoluce
Já a spolužák stejného příjmení jsme byli na prvním stupni jediní, kdo nechodil na náboženství.
Jen volná asociace.
dzizisketa vidíš, u nás nic takovýho (asi) nebylo. aspoň jsem o tom neslyšela. kromě mojí prababičky ani nikdo z rodiny a přátel nechodil do kostela. jedna babička si vždycky odplivovala, když o tom někdo začal, prý víš kolik tu má panáček po vsi děcek? tomu že bych měla ty řečičky věřit?:-)) tak není divu že su takovej neznaboh, zaručeně přijdu do pekla
Reakce na letfenixa:
Bola som iskricka, pionierka, aj na náboženstvo som chodila
Aneb nemůžu na pionýra, jdu k svatému přijímání. Kostel byl přímo proti škole.
dzizisketaNáboženství jsme vůbec ve škole neměli. Naopak až na střední, po revoluci, jsem se potkala s holkama, které byly věřící.
viktorka_od splavu Já jsem byla ráda, že revoluce přišla poslední rok na základce, jinak bych mimo pionýra a jisker nemohla ani na střední.
Reakce na dzizisketa:
viktorka_od splavu
Já a spolužák stejného příjmení jsme byli na prvním stupni jediní, kdo nechodil na náboženství.
Jen volná asociace.
My náboženství vůbec neměli, a to jsme myslím stejný ročník 
? Já kdyz o hodině nabozenstvi četla poprvé v nejake knize, tak jsem vůbec nechapala. Pro me středověk. Nějaká krajová odlišnost asi?
MP Meri Morava?
Náboženství bývá jako dobrovolný předmět, vlastně takový "kroužek" po škole. Mě to ještě minulo, ale moje děti nechodily, ani nevím o nikom, kdo by chodil, ale ve škole ho mají.
Teď v mezinárodní škole mají náboženství povinné, což je docela vtipné občas, ale dost jim to závidím. Mně třeba takový ten všeobecký křesťanský základ a podrobnější znalost bible dost chybí, klidně bych se na nějaký náboženský kurz přihlásila, kdyby byla možnost. Ale ona je to tady spíš taková směsice psychologie, občanské výchovy a výchovy k nějakým všeobecným morálním hodnotám, jak jsou tam děti různých kultur.
Ja jsem chtela do pionyra i do nabozenstvi, dodnes mam jakysi nesplneny sen patrit do nejake komunity, ale musela jsem do klaviru, protoze byl doma a co s nim jinak...
Chodila jsem do náboženství a ze třídy krom asi čtyř dětí komunistů prakticky celá třída.
Garfie to "japonské" školní náboženství bude asi vážně zajímavý předmět. Taky mi přijde fajn mít nějaký základ.
U nás ve škole (po revoluci) náboženství nebylo, ani jsem v Praze nikdy neslyšela, že by ho někdo měl, vyjma církevních škol samozřejmě. Tady v okolí vím akorát o "kroužku" náboženství při místní farnosti.
Evaeva 
Já myslím, že na Moravě je to opravdu častější.
S dcerou třeba chodí do třídy praktikujíci muslimka, na katolickou školu, vtipné to je.
Garfie ano, to určitě.
To je ale hrozně fajn, že mají na té škole děti různého vyznání a kultury. Obzvlášť pokud se v některých předmětech o tom dozvídají.
Já chodila do náboženství taky, chodilo nás ze dvou tříd asi 5? Naše rodina byla věřící, ale nějak extra praktikující křesťane teda ne, do kostela se chodilo tak pětkrát za rok, a u přijímání jsem pak ani nebyla. Ale musím říct, že ty hodiny byly fakt hrozně milé, poučné, ty biblické příběhy jsou v tom převyprávění krásné, a ten kněz co to vedl byl skutečně strašně dobrej člověk, ráda na něj vzpomínám.
