viktorka_od splavu Noo, jako nic jsem se nedozvedela. Takova omluva pro rodice
Ty chyby jsou jen jako poslech?
Vše o těhotenství a dětech
02. února 2017 08:39
Zrovna dneska jsem v nějakém časáku viděla fotoprojekt, kde byly nafocené věci, se kterými přicházejí matky do azylových domů - příslovečných pět švestek... na takový pitomý časopis to bylo dost působivé.V kontextu toho, co tu některé prožíváte, si ani nechci představovat, jaké to mohou mít ty, co nemají žádný "kapitál" (vzdělání, praxi, nějaké zázemí...).
AAno, myslím, že jen jako podcast. Dělali je pro časopis Marianne, dohledas to na jeho webu.
dzizisketa Jj,uz jsem to hledala. Radeji ctu, ale co uz, poslechnu to snad nekdy taky.
Ještě k těm pocitům po porodu, u prvního mě zalil takový pocit štěstí, že se to nedá popsat. Naštěstí pro nás oba, protože to byl potížista a já z něho nešťastná. Až tak v roce a půl jsem si uvědomila, že mě to s ním i baví, že jen nepřežívám. O to víc zklamaná jsem byla, když se narodila dcera, fluf, byla venku a...nic. Žádný poryvy štěstí se nekonaly, musela jsem se k tomu nějak propracovat.
Mně by zajímalo, kde se vzalo to, že matka miluje dítě od prvního okamžiku. Já se s tím setkala až někde, kde se k tomu někdo ohrazoval. Spíš si pamatuji z vyprávění, jak ty starší generace byly spíš překvapené, když jim dítě donesli a viděli ho poprvé až xhodin po porodu, aby ho zase hned odnesli apod. A moje vrstevnice zase popisovali svoje první dny s dětmi tak, jak tady bylo na předchozích stránkách.
Já jsem se teda do dětí zamilovala hned při prvním pohledu. A to hned na utz, když jsem poprvé uviděla lidské rysy - hlava, tělo, končetiny. To byla taková emocionální darda, bylo to úplně neuvěřitelný. Tehdy jsem to brala tak nějak automaticky. Ale zpětně po letech si myslím, že jenom moje tělo mě dostalo a pak x měsíců drželo v takovým hormonálním rauši, abych se z toho nezbláznila, protože ač jsem měla hodně riziková těhotenství a v normálním stavu jsem hodně velký pesimista, v těhotenství jsem byla naprosto klidná, spokojená a černé myšlenky si vůbec nepřipouštěla.
A jeste se teda priznam, ze tak do 6 mesicu obou holek jsem uplne hltala pribehy o potratech tesne pred porodem a o umrtich na sids a ockovani
a pokazde kdyz jsem sla ocihnout spici mimina do kocaru/loznice tak jsem pokazde uvazovala jestli je jeste najdu dychajici...
S tim stestim hned po porodu, muz mi popisoval u prvni jak jsem jim v tom rausi malem vyrvala dite z naruce snura nesnura, a u druhe jsme nevedeli co cekame za pohlavi, a kdyz dr zahlasila ze holcicka a to uz jsem mela natazene ruce at je hned u mne:D
rasaNori když jsem byla těhotná, jedné známé zemřelo dítě asi 2 týdny před termínem porodu, do té doby jsem o ničem takovém neslyšela a to byl šok, strašně smutná událost, pořád jsem na to myslela. O určitých věcech je občas lepší nevědět :( Představa, že ho musela porodit... :(
a dítě jsem milovala od prvního okamžiku, ještě v těhotenství a první pohled, co jsme si vyměnili po porodu to jen stvrdil 
první měsíce to byl ale nespavec, tak mě taky párkrát napadlo, proč jsem si tak zkomplikovala život 
Tulipe Presne, kdyz jsem byla tehotna s druhym, tak jsem se dozvedela to stejne o jedne zname, ta potratila snad tyden pred terminem a do te doby jsem o nicem podobnem nemela tuseni, ze se muze stat.
Tulipe Vidite, jak jsem zdegenerovana z prace, tak jsem od pocatku tehotenstvi pocitala ve skrytu duse s potratem, kolegyni treba umrelo vnouce pri porodu...Proste mam pocit, ze zdrave lidi (i tehotne) skoro neznam.
Jos já měla u prvního takový nestandardní začátek, že ty první tři čtyři měsíce jsem s potratem taky počítala.
Rodit mrtvé dítě mi přijde jako děs. Mému spolužákovi se narodila dvojčata dost dlouho před termínem. Už se prakticky chystali domů z porodnice, když to jedno umřelo. To mi přijde taky strašný, všechno dávno nachystáno, asi si i mysleli, že to nejhorší je za nimi.
Taky jsem si myslela, že po nějakým tejdnu už se nic nestane. A teďka mám v okolí případ, kdy se přestalo vyvíjet jedno z dvojčat - ale snad ve 24. týdnu. Takže máma pak ležela a "vyvíjela" to druhý, jak dlouho to jen šlo... to jsem si vůbec neuměla představit, jak bych se cejtila. A jestli to nezanechá třeba nějaký následky na tom přeživším, nějaký podvědomý psychický.
Porodit mrtvé dítě (byť tedy 24. tyden) je to nejhorší, co jsem v životě zažila. A jsem neskutečně vděčná, že další těhotenství probíhala v pořádku a mohla jsem nejstaršímu pořídit ještě 3 brášky.
kamaradce se to stalo v 35.tejdnu, hrozny moc 
lepší snad nevedet, co všechno se muže stát
Jos a to je duvod proc nechci jit do tretiho. Dve zdrave deti jsou radosti az k posrani, nepotrebuju pokouset stesti po 3...
Tulipe spolužačce ze školy taky zemřelo před porodem dítě, vůbec si to nedokážu představit.
Nejlepsi kamaradka se zase snazi asi pet let neuspesne o dite, cestou IVF, a tech neuspechu ci potratu (byt v 1. trimestru) ma nepocitane. Do toho vsechny mozne trable zdravotniho charakteru , nervy nadranc, nalomeny vztah a litostive pohledy vsech okolo. Dite proste nejspis nebude. Taky strasny. Proste tech smutnych pribehu je dost a furt je to ve spolecnosti trochu tabu.
Jos Bohužel to někdy vypadá, že je to tabu i mezi zdravotníky.
4n4 To je hezký konec
Jos mým kamarádům se teď narodila holčička snad po 7 letech snažení a léčby. Nejsou to nijak blízký přátelé, ale radost jsem měla skoro větší než ze svých.
