viktorka_od splavu ale když jsi tam byla i ty, tak mi přijde jako normální, že se postaráš o dítě a on o odvoz, jen teda mohl říct, co dělá. Ale to jsou prkotiny podle mě, dá se to vysvětlit a nestojí to za nějaké dlouhodobé trauma, že já jsem musela řešit dítě a on ne.

Kokoska no za prve to nebylo moje dite a za druhe ja to neresim, natoz trauma, jen davam priklad odlisneho pohledu/pristupu a jake to muze treba pusobit problemy, kdyz si to ti dva neobjasni, co a jak. pritom vysledek "dite vyrostlo ve zdravi az do dospelosti" maji zjevne oba typy pristupu stejny

​ale tohle neni rozdilem mezi muzi a zenami, ale individualnim osobnim nastavenim..

​dik, uz jsem se zacala bat, ze jsem chlap...

Já si teda nemyslím, že muži a ženy jsou stejní, a myslím si, že až na nepatrné výjimky jsou ženy k potřebám, citům a náladám dětí (a nejen dětí, ale lidí obecně) prostě vnímavější, a že i ty ženy (= já), které se pro děti rozhodly spíš racionálně, než z touhy, a které jiné děti než svoje vlastně moc nemusí, jsou na tom s touhle vnímavostí pořád líp než většina chlapů.

Ale situace, kterou popisuje viktorka_od splavu nemá s pohlavím podle mě nic společného. Vlastně vůbec nechápu, co má ta jedna konkrétní situace dokazovat.

Pro mě je v partnerském vztahu, když je dítě, nejdůležitější ten vztah partnera k dítěti. Musím říct, ze bych si nemohla vážit chlapa, pokud by o naše společné dítě neměl zájem a nechtěl se o něj starat a trávit s ním dobrovolně čas. Když mě manžel občas tak moc naštve, ze bych se nejraději rozvedla, tak si vždy říkám, ze nikdo nebude tolik milovat naši dceru jako on. Ale měl to tak od miminka, resp od těhotenství, netuším, zda to může u některých chlapu dojít až později?

nonemy Tak pevne doufam, ze muze i pozdeji...Ani ja sama par tydnu pred porodem nemuzu rict, ze bych sve dite milovala nehynouci laskou, proste je i pro me jeste prilis abstraktni, abych o nem premyslela jako o samostatnem jedinci. Doufam, ze to nevyzni nejak spatne, jak jsem to napsala.

Jos nevyznívá to špatně, neboj, rozumím. Zase to holt bude hrozně individuální. My ji milovali už v bříšku. Manžel mě v těhotenství na rukách nosil, jak byl šťastný. Já bych se proste bála, třeba ve dvou letech dítěte, pokud by k němu ten chlap pořád poradny vztah neměl, ze už ho nikdy ani mít nebude. Já bych takového chlapa kopla do rit...

Myslela jsem naučit se postarat se o dítě, pečovat o něj, vychovávat ho. 

nonemy Tak ve dvou letech jasne, to doufam kazdy chlap uz zjihne . U nas bylo dite, jak uz padlo vyse, spis racionalni tah, kdyz uz mame vek, zazemi, karieru atd. Vlastne ten svuj pristup vidim kapku jako uPinot Noir

nonemy Ja myslim ze jo, kamosky muz byl taky divnej, vubec ji doma nepomahal. Ted chodi dcera do skolky a jako dobry, vyzvedava ji jen on a travi spolu cas odpoledne. Ono asi nekteri nevi co s miminem nebo mozna jsou spis netrpelivi, prece jen ta zena MUSI, muz se na to ve vetsine pripadu muze vykaslat.

Jinak soucitim se vsemi, tak to u nas byla velka slabota proti vsemu zde psanemu. Preji vsem, at to dopadne tak jak to bude nejlepsi;-)

Pinot Noir Souhlasim s tebou, ten HO neni pricina, spis zintenzivni to aktualni rodinny nastaveni;-)

Jos no právě, to je otázka, každý asi ne. Když tady @eless píše, ze se mimo partnerskou krizi ani o to dítě moc nezajímá, takovýho chlapa pak není proč milovat a za co si ho vážit. Moc smutné.

Racionální tah chápu, já se do toho taky nehrnula, biologické hodiny žádné netikaly, i když věk jsem měla. Víc to chtěl manzel, nez já.

Jos no nevím, ono dvouletý dítě je právě to období, kdy začíná mít vlastní názor a rozhodně je jednodušší se rozplývat a jihnout nad miminkem, které většinu času prospí, než nad harantem vytočeným doběla a řičícím jak tur NENENENENE! na povel k odchodu ze hřiště :D My jsme od začátku počítali se dvěma dětma, ale právě v tomhle období, tak od roku a půl, začal manžel silně pochybovat. Takže další se narodilo až po 4,5 letech, částečně díky tomu, že s prvním už byla řeč, částečně kvůli mojí nespokojenosti v práci a probuzené touze po tom druhém miminu.

Karja já to tak prave slysivam, jakoze miminko blbý a pak se to spravi, když se dítě stane partakem a dá se s ním zabavit. Ale nevím, do kdy bych čekala, pokud nefungují i ostatní věci, pro mě je toto fakt na prvním místě. K čemu ten chlap je, když nepomůže, nepodrzi, o dítě nezájem a ani těch peněz moc nevydělá? K ničemu, nebo ještě hur na obtiz. Jak tady už zaznělo, mezi partnery musí být úcta a respekt, takovýho chlapa si neni za co vážit.

nonemy Ja nevim no, ja moc tech pripadu v okoli nemam, nedokazu to posoudit. A zrovna tahle konkretni kamaradka ma takovou tu fulltime babicku, ono kdyby ta babicka nebyla a ji parkrat porupaly nervy nebo proste by s tim ditetem byt musel,treba by to taky bylo jiny. 

Kokoska Jojojo, mas recht, jesteze to nase druhy dite bylo tak sikovny samo a prislo kdy uznalo za vhodny ono:-D:-D

Pro mě je v partnerském vztahu, když je dítě, nejdůležitější ten vztah partnera k dítěti. Musím říct, ze bych si nemohla vážit chlapa, pokud by o naše společné dítě neměl zájem a nechtěl se o něj starat a trávit s ním dobrovolně čas. Když mě manžel občas tak moc naštve, ze bych se nejraději rozvedla, tak si vždy říkám, ze nikdo nebude tolik milovat naši dceru jako on. Ale měl to tak od miminka, resp od těhotenství, netuším, zda to může u některých chlapu dojít až později?

​muj muz je prikladem, ze ano, muze. Tehotenstvi ani jedno se mnou nijak neprozival, vicemene jsem ho v prvnim jednou dotahla na utrazvuk, abych tam nesla jako chudinka sama, v nynejsim jsem to uz neresila a nebyl se mnou nikde. Ke svoji pritomnosti u porodu se nevyjadril nijak, nechal to na mne zda chci nebo nechci aby tam byl, s peci o miminko se mi snazil trochu pomahat, ale treba doma s nama nezustal ani den po prichodu z porodnice. Sam mi asi v jejim mesici a pul rekl ze k ni nema zadny vztah, ze se ani netesi ze ji mame, ze ona stejne chce jen mamu... Tehdy jsem to obrecela, koho jsem si to vlastne vzala, takovy studeny cumak... A tak po roce se z nich stali partaci, dokaze se o ni kompletne postarat, ma ji hrozne moc rad, zna ji a maji spolu krasny vztah. 

mnum to je teda drsný, to i když si to chlap myslí, má si to nechat pro sebe. Oni se někteří asi bojí to malinké něco vzít do ruky, hýbat s ním, navíc z toho tečou divné věci, vrtí se to... já sama jsem měla občas co dělat, jak jsem se bála, abych dítěti neublížila. Ale tím se právě ten vztah otec - dítě nevybuduje, je štěstí, že se to "nahodilo" později. Máma holt dítě nějak zaopatřit musí, i když to taky není vždycky jednoduchý.

Kokoska Mě  taky jak vztah k dětem, tak šikovnost k domácím pracem (že to tak brutálně hážu do jednoho košíku) nevznikly automaticky, jen proto, že jsem ženská, ale opakovanou praxí. 

Kokoska On ale s miminem pomahal, nosil ji, hopsal na mici kdyz ja jsme jeste nemohla sedet, pri kojici krizi ji dokrmoval zatimco ja jsem odsavala, vstaval v noci, no delal co mohl. Akorat to emocionalne neprozival, bral to jako ukoly ktere se musi splnit a nerozplyval se nad roztomilosti miminka a nevypisoval dojate statusy na fb a nechlubil se s miminkem vsem, jak to ted hodne modernich tatinku dela... a kdyz jsem mu na to rekla ze mam z nej pocit ze se vubec netesi z toho ze mame dite, tak mi rto potvrdil, ze ano, tak to citi. Castecne v tom byl i pocit toho ze stejne ji nedokaze uklidnit tak jako ja, ze ta jeho pece je takova jakoby ,,nedostatecna". To ale neznamena ze mne v tom nechal vykoupat se nebo ze by si zapisoval kolik minut nosil nebo hral si s ditetem on a kolik ja. Casem jak zacala byt interaktivnejsi, se to jen a jen zlepsovalo

Isca že jo? Ó, jak ráda bych byla dost často přihlížela z povzdálí, kdyby to šlo!