Kokoska U nas jeste je to umocneno tim ze jsem neonatolog, takze jsem v jeho ocich vsechno ohledne miminka vedela mnohem lepe nez on :) tak mi v tomto absolutne veril ze si se vsim poradim

mnum jo, tak to je trochu něco jinýho, to je teda dobrej. Ono i u matky někdy chvíli trvá, než si ten vztah k dítěti najde, ale tam to většinou zařídí ty hormony.

mnum Tak to byl naprosto úžasnej! Rozplývání se je na prd, počítá se (o hlavu neomlacovaná) pomoc a podpora. 

Kokoska Jak, z povzdálí, přece nejlepší odměna za to, že děláš něco dobře,  je to, že to můžeš dělat!

tak já bych asi byla výborný otec,  být matka jsem si víckrát než jednou být netroufla.... a když to tu čtu,  uplne se mi dělá uzko pri vzpomínkách na mateřskou... rozvedla jsem se ještě než byly ditku dva roky,  a to se mi dělo jen zlomek z výše zmiňovaného... hrdá na to nejsem nicméně mi to asi zachránilo vztah se synem... kdybych v tom musela zustat, tak bych s nim dnes nemela takovy vztah jaky mám,  a i díky tomu celému je moje druhé manželství lepší. všem přeji, aby to zvladly a vše se vyřešily jak nejlépe to bude možné

Kokoska Ja jsem to napsala

blbe v prvnim prispevku, ze mi pomahal s miminkem trochu.on pomahal dost, ale bez nejakeho otcovskeho nadseni nebo vlastni iniciativy. Proste jsem ho o neco pozadala a on se snazil ten ukol splnit. 

mnum to se cení, hlavně žes měla někoho, kdo pomohl.

Isca nojo vlastně! Budu si to muset občas připomínat

mnum no tak já se přiznám, že v prvních týdnech jsem se o to krabatou věc v postýlce taky nestarala zrovna s nadšením. Manžel se tedy staral od začátku (ne že by byl iniciattivní, ale trvala jsem na tom, že bude s dítětem umět všechno stejně jako já) a stará se doteď, i když ocení, když třeba oblečení na druhý den dceři nachystám já, a tak. Já si osobně myslím, že to pouto s tím miminkem měl zrovna on od začátku silné i proto, že byl u porodu a viděl, co to je. A taky tedy chtěl to dítě víc než já - patřím do té skupiny "mám dítě ne z touhy, ale z rozumu". Teď jsem samosebou moc ráda, že ano ale chvilku to trvalo...

Ja teda dikybohu otehotnela jeste driv, nez se starsi zacala projevovat:D a kdybychom se rozvedli, tak jen kvuli memu pocitu ze chci byt svobodna, ale se stridavkou bych souhlasila ihned. Protoze vim ze muz by za holky dychal, i kdyz jeho pece je obcas zajimava/nestandartni. 

mnum no tak já měla k prvnímu dítěti vztah jako tvůj muž několik prvních měsíců. Nebo ještě asi negativnější, protože jsem si mockrát říkala, že kdyby nebyl, všechno by bylo super. Střídalo se to s myšlenkou, že kdybych já nebyla, bylo by všechno super. 

Pinot Noir deprese? 

Ja to svemu muzi taky vubec nevycitam, jen mi chvili v casech emocionalniho rozlozeni bylo lito ze neni takovy ten nadseny tatinek, take jsem v te dobe netusila jak to bude do budoucna s jeho vztahem k diteti. Muj prvni prispevek byl odpoved nonemy na dotaz zda si muze muz najit cestu k diteti i kdyz neni z nej namekko hned od tehotenstvi. Jinak nyni uz takovou tu spolehlivost a stabilitu ( i kdyz zpocatku jen z pocitu zodpovednosti vuci tomu tvoreckovi) povazuji za mnohem dulezitejsi pro vztah jak s partnerkou tak s potomkem, nez nejaka divadylka a chlubeni se apod. Take si myslim ze nyni u druheho ditete uz bude sebejistejsi ve sve otcovske roli a bude i akcnejsi sam od sebe

Pinot Noir já to měla stejně. Akorát jsme se s mužem teď bavili,  že je zajímavé, ze malého miluji od prvních dnů. Jestli je to tím že mě netýrá,tak jak mě týrala příšerka a nebo že už tu mateřskou lásku "umím" tak se automaticky zapnula...

Sairon Ja to mela stejne jako ty. Podle me to souvisi s tim, ze s druhym se ti nezmeni moc zivot;-)

Ja som si k prvemu musela tiez vztah vytvorit, neprislo to automaticky (alepri druhom to uz bolo hned). Ked mal starsi asi dva mesiace, spytal sa ma sambo, ci nelutujem, ze ho mame. Povedala som sice, ze nie ale myslela som si daco iné (fakt velka frustracia z nevyspatia). Teraz by som ich za nic na svete nedala

mnum tak to je skvělý, ze to tak dopadlo! Takovýho chlapa si můžeš vážit, staral se, pomáhal a cestu k dítěti našel.

Myslim ze to je normalni ze zvlaste po narozeni prvniho ditete si clovek musi k nemu ten vztah vybudovat. A ze je dobre ze zde o tom pisete/piseme, beru to jako osvetu pro nastavajici matky

Nechci furt otravovat se svymi zkusenostmi z prace, ale opravdu to vidam denne, to zklamani maminek samych ze sebe, ze nejsou prodchnute bezpodminecnou laskou od okamziku zrozeni, ze si dovoli byt unavene a resit svoje bolesti a nepohodu a ze asi tim nejsou dostatecne dobre maminky... tak myslim ze je hrozne dulezite aby jim nekdo rekl idealne uz pred porodem, ze to jsou pocity ktere zaziva mozna i vetsina matek (a otcu) a ze ono to casem opravdu prijde

Sairon já myslím, že podruhé už to naskočí hned, protože funkce už byla jednou zapnuta :) Ale taky to u nás bylo tak, že první byl tyranosaurus od prvního nádechu, zatímco druhé příkladný spáč, zlaté miminko a pobyt v porodnici proto jako dovolená, mně se podruhé ani nechtělo domů :)

Já se přidám. Pamatuju si stále, jak ležím po první sekci na JiP, všechno mě bolí, motá se mi hlava,  štve mě tlakoměr, který se v trapně krátkých intervalech zapíná, necítím nohy, mám neustále žízeň, břicho celé bolavé, splasklé a přitom stále obrovské, (pardon předem) cítím, kolik krve ze mě teče a přemýšlím, jaký je to děs, jak dlouho se z tohohle budu hrabat a lituji se a lituji, chci spát a nemůžu a pak po x hodinách mi najednou bleskne hlavou myšlenka: vždyť já tady někde mám dítě  co jsme to udělali?

podruhé už jsem jen vyhlížela, kdy už mi malého konečně přinesou, abych si ho mohla poňuchňat