Garfie 

Z tý mojí zkušenosti vyplývá, že to možné je, bylo to na mém rozhodnutí. Z jisté části určitě.

​Počkej, myslíš, že rodičky, které na hodiny a dny na porodním sále vzpomínají jako na něco pekelného, se prostě rozhodly, že to tak bude?! Nechci mluvit za ostatní, ale já jsem šla rodit s přesvědčením, že to prostě nějak dám a pak si zase konečně obleču normální oblečení - takže jsem se spíš těšila. Bylo to těsně po revoluci - žádné předporodní kurzy, žádní otcové u porodu. Realita byla taková, že jsem během těch pár hodin viděla všechny svaté (ještě eufemismus), a pokud by mě kdokoliv napomenul, že mám pouze "neslyšně naříkat", asi by se se zlou potázal. Je fakt, že v tomto směru nelze tak úplně zevšeobecňovat - pár hodin po porodu jsem normálně chodila, došla si do sprchy, po propuštění trajdala venku, zatímco jiné spolurodičky se nemohly zmátožit v řádu týdnů.

Neberu ti tvoji schopnost "být tak trochu čarodějnice", ale neměj nám ostatním smrtelníkůmza zlé, že to asi máme jinak.

Miru Ne, já s tebou souhlasím, když to takhle napíšeš. Koneckonců psychosomatika je normální vědní obor, na vysoké jsme ji měli normálně mezi předměty. Jen to není prostě tak jednoduché, jak to (na první dobrou) podáváš. O tom doktůrkovi nemluvě. :-)

Hanka H 

...já nemám nikomu nic za zlé. Naopak - napsala jsem i jinou zkušenost právě.

(a taky jsem psala, že jsem si ty "chytrý" řeči hustila do hlavy celé těhotenství, ne až při příchodu na sál, a taky jsem psala, opakovaně, že každý je jiný, individualita a že i přesto, že se vše celou dobu jeví v pohodě, se to může klidně nakonec vys...).

To je skoro jako kdyz mi svagr rekne, ze kdyz ho nakopnou pri fotbale do citlivych mist, tak to odpovida dvojnasobne bolesti pri porodu. 

​Na to lze říci jediné - nekopou tě v řádu hodin, tak si nestěžuj!

Garfie 

...to máš pravdu, není to jednoduché. S psychosomatikou může doktor pracovat s lidmi, kteří to přijmou, a přijmou fakt, že je to hlavně práce na nich samých. A to dost lidí nerado - ze strachu, z různých druhů strachů..., z pohodlnosti, z přesvědčení, že to je prostě nesmysl.

Na druhou stranu, člověku se pak děsně vnitřně uleví. Když si svý problémy vyřeší.

Garfie já si taky myslím, že psychosomatika je mocná a zrovna druhé porody může psychika ovlivňovat mocně. Proto mi přijde škoda, že podobné názory jako mají ti dva doktoři, staví klasickou medicínu do opozice. Přitom kdyby spolupracovali, určitě by to spoustě lidem pomohlo.

Já rodila dvakrát, první porod byl mnohem náročnější, málem skončil akutním císařem nebo ještě hůř a já musela dostávat tranfuze, abych se vůbec zmátořila. Druhý byl rychlý, jak z učebnice, přesto bolel mnohem víc, právě proto, že probíhal tak, jak má. Na oba porody vzpomínám ráda a klidně bych rodila ještě třikrát, ale nevěřím, že porod někoho nebolí vůbec.

​Přesně. Už se bojím říct cokoliv, přičemž neříct nic je taky blbě.

​A to je smutné! Říkej, co cítíš, a nepřemýšlej a necenzuruj. Bohužel se dnes řeší až příliš kdejaké slovo, ale empatie a sdílení čehokoliv se vytrácí. 

Dalia

Podle mě - jde vyřešit všechno, fakt všechno. Jediný, co nejde vyřešit, je dítě na drogách.

​Tak tady s tebou bohužel souhlasit nemůžu - některé životní situace (a zdravotní problémy) prostě dobré konce nemají. K díteti na drogách nejsem kompetentní (naštěstí) se vyjadřovat, nepředstavitelně to musí bolet, soucítím se všemi rodiči a doufám, že tady naopak se cesty, jak to řešit, hledat musí.

Dalia Děkuju. . To i dělám, jen právě jak se všechno takhle pitvá, už několikrát jsem se chytla za hlavu, že jsem něco takového určitě někdy řekla a vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo vadit. Když přidám všechno to, co se nesmí říkat těhotným, netěhotným, kojícím, čerstvým rodičkám, mámám jednoho dítěte, dvou dětí, atd., člověk aby radši nemluvil.

Hanka H 

...psala jsem o problémech, které řešení mají, tak ty řešit. Ty, co řešení nemají, tak se jimi, pokud možno nestresovat.

Dospělé dítě na drogách řešit nejde. Pokud ono problém nevidí...

Miru Omlouvám se, co jsem výše napsala o té čarodějnici, byl to rozzlobený výkřik, když jsem si do tebe, na základě toho, co a jak píšeš, promítla moji blízkou osobu, která v upřímné snaze pomoci a v důvěře ve vlastní síly, schopnosti a pravdu dělá kolem sebe vlny, ve kterých se plácají ostatní, kteří, mají na výběr buď se nechat táhnout na laně za ní (v tom případě ji pak, čarodějnici a nositelku síly a pravdy,  využívají), nebo veslovat od ní (v tom případě se jí straní a vysmívají se jejím názorům) nebo opatrně kormidlovat sami bez konzultace kurzu (v tom případě lžou). 

A nejsou to tvoje myšlenky výše, co by mi vadilo. Vadí mi, že někdy lidé,  kteří se uchýlí k tebou popsaném přístupu v upřímné snaze zlepšit svůj vlastní život, občas tyto myšlenky používají jako kladivo na své okolí (aby se cítili líp, když prosté žití podle sama sebe nezaručuje vždycky plutí na růžovém obláčku? ).

"Tohle si děláš sám! Vtahuješ nás do těch svých sraček! Zamysli se sám nad sebou, jak do sebe cpeš ty chemické jedy!" ( v situaci, kdy  neurotickému seniorovi, adresátovi předešlého,  stoupal tlak nad 200... jo, dělal scény, jak už to tak u neurotiků bývá, jo, nebral nabízená homeopatika, jo, chtěl vzít lék na snížení tlaku.. ) 

Isca 

...v pohodě...

(Snažím se nezapomínat na různá moudra, která se mi líbí. Třeba, že "mluv jenom tehdy, jsou-li Tvoje slova lepší, než Tvoje ticho", nebo "nesuď druhého cestu, nešel jsi v jeho botách", nebo "nemusí být člověk boháč, nemusí být světoznámý, aby zasloužil obdiv a úctu, ale když žije čestný život a nikomu vědomě neubližuje, respekt a úctu si zaslouží", a tak různě. Je vlastně vždycky moje volba, jaké řešení si vyberu. U čehokoliv... Jsem taková stará škola asi...)

Pinot Noir Často také raději nekomentuji, jen si myslím své. Ale pokud už se rozhodnu komentovat, je mi jedno, jak to bude nahlíženo okem nějakého "cenzora". A tak to mám i v reálném životě mimo internet. Naučila jsem se to až vlivem prožitých traumat. Nemám problém se onkologicky nemocného zeptat, kolik mu dávají času, jestli má strach atd. Stejně tak sama nemám problém mluvit o tom všem já, pokud by se někdo zeptal. 

A co se týče probíraného tématu mysl X nemoc, tak já tomu bezmezně věřím. Samozřejmě si uvědomuji i vnější vlivy, genetika, životní styl, stres ..., přesto však jsem přesvědčená o zázračných schopnostech lidského ducha, díky nimž se lze dostat i ze situací takřka beznadějných. Můj životní příběh mi je důkazem. Toto však tvrdím s veškerou pokorou a uvědoměním, že nevím nic a moje prožitky a přesvědčení nemůžu prezentovat jako jedinou pravdu ostatním. Prožila jsem během onemocní NDE, a tak chci jen říct, že jsem přesvědčená o tom, že "duch" je víc než hmota.

Dalia 

...vnímám to stejně

... tak chci jen říct, že jsem přesvědčená o tom, že "duch" je víc než hmota.

​Na tomhle je založena skoro celá východní filosofie, hinduismus, buddhismus, taoismus, tak na tom asi něco bude

Dalia ale jiste nebudes tvrdit, ze si za onemocneni muzes sama? 

Dalia Je to moc cenny, co tu pises, prozitou zkusenosti...Nekdy nevim, co rict, protoze kazdy slovo je malo i moc zaroven, tak jen na dalku vnimam a nic vic neumim

Já jsem ten příspěvek pochopila úplně jinak. "Dobře vedený porod", tedy se obrací, podle mě, na zdravotníky, ne na matky.

Myslím si, že můžu být nastavená úplně nejmagičtěji a nejzenověji, pokud potkám u porodu neempatické zdravotníky, kteří přece vědí, jak se to dělá, mám smůlu.

Dalia ale jiste nebudes tvrdit, ze si za onemocneni muzes sama? 

​No, do jisté míry jsem přesvědčená o tom, že způsob mého života a způsob mého prožívání významně podpořily vznik nemoci. Takže ano, do jisté míry si za to můžu sama. O zbytek se postarala genetická predispozice. Ona sama však není vždy nutným spouštěčem.