Jitka77 jenomže Jennyfor psala, že ten člověk byl od začátku podivný, nervózní, tiky, záškuby, tj. evidentně psychicky nemocný člověk. Tam je jakákoliv reakce zbytečná, takový se rozhodně nad sebou ani nezamyslí, ani nezastydí, ani si to příště nerozmyslí. 

V téhle konkrétní výchozí situaci jsou řeči "já bych mu řekla ..." a "měla jsi říct..." plané tlachy. 

​No právě tady je to, co udělala - koukám jak puk a nejsem schopná se hnout - ta autentická, přirozená a v dané chvíli prostě nejlepší reakce. Já říkám právě tolik, že v reálu člověk udělá to, na co má. A že když se v někom v reálné situaci vzedme reálná chuť bránit se, potom zahrát to do autu, protože si vzpomenu, že jsem něco četla, je v důsledku stejně nezdravé jako chtít podivína odpinknout připravenou, naučenou vtipnou hláškou.  

continuity Ono strašně záleží na tom, kdo a v jakém kontextu tě za breptu označí - v reálném životě tohle má pár lidí dovoleno!

Ale pamatuji na zdejší trdla, blběny a další oslovení - tam skutečně nebyla ani špetka úsměvné laskavosti. Myslím, že současné debaty jsou tak nějak vzdušnější - řeknu jiný názor, OK, nesouhlasím, přidám argument, protiargument, ale nehrotí se to.

K debatě, jak se zachovat v situaci, kdy jsem terčem (svědkem)  agrese - upřímně? Nedovoluji si vynést žádný soud. Vždy má člověk možnost volby a vždy si může říkat, že se měl/mohl zachovat jinak. Celoživotní co by/kdyby ....

Fiction "kultivované" a "na úrovni". Taky mi to hrozně vadilo.

Jitka77 ja myslim ze neni nutny stoprocentne vypustit ven kazdy emocni vzedmuti (to chapu jeste tak u deti), takze nesouhlasim.

Nemyslim tim, ze by se emoce mely potlacovat, ani ze by clovek mel reagovat podle nactenych prirucek z knihy. Spis, ze by emocni prozivani melo mit nejakou racionalni korekci, coz u dospelych lidi povazuju za normu.

Ted nemluvim o uplne extremnich pripadech (napr. tezka traumata apod), ale o nejakem prumeru, ktery pro me osobne predstavuje ideal.

Já si tedy myslím, ze valná většina lidí svoji reakci na stresovou situaci absolutně neovlivní. Je známé, ze ve vzteku vypne mozek a logické uvažování a nastoupí pudy a podvědomé obranné reakce. Takže jinak zareaguje cholerik, jinak flegmatik, někdo zamrzne, někdo v obraně zaútočí.

Já jsem většinou klidný člověk, ale mám občas cholerické reakce, když mám pocit ohrožení. Stalo se mi, ze jsem vystoupila z tramvaje, už nevím, jestli jsem šla moc rychle, nebo pomalu, nějaka dívka do mě silou opakovaně vrazila a začala na mě řvát. V té chvíli jsem viděla rudě, zduchnuti ji vrátila a taky na ni stekla něco nepekneho. Pak mi docvaklo, ze jsem se dostala na její úroveň a bylo mě stydno, ale v té chvíli, v tom vzteku a pocitu ukřivděnosti to byla okamžitá reakce bez jakéhokoliv přemýšlení.

Myslím, ze pokud člověk nemá čas reakci promyslet, tak ji u sebe moc neovlivní. Určitě to nekteri budou umět, ale bude to chtít velký trénink a bude takových lidí minimum, tipuji.

Já si tedy myslím, ze valná většina lidí svoji reakci na stresovou situaci absolutně neovlivní. 

​Souhlasím, mě jednou v poledne na prázdné ulici obstoupilo několik naprosto normálně působících mužů a beze slova mi chtěli (teda asi jen jeden z nich, nevím) sáhnout pod sukni. Mě zcela automaticky vyletěla ruka s těžší koženou kabelkou (ale cihlu jsem v ní fakt neměla) nad hlavu a oni se zase beze slova rozestoupili a odešli. Bylo to tak rychlý, že jsem se ani nestačila bát a tak divný, že to dodnes považuju za nějaký sociální experiment. A jak je možný, že jsem je zahnala kabelkou, jak nějaká paní Kadrnožková, fakt nechápu. A vůbec nevím, proč jsem to udělala, já se  právě nepovažuju za příliš odvážného jedince.

Lav Taky šílený zážitek, jako všechny tady, nestačím zírat, co se všechno může stát, aniž by člověk sam cokoliv způsobil :( Ještě ze to dobře dopadlo!

Hodně zajímavá kniha na téma mezilidských konfliktu je "Komunikace v konfliktu" od Rory Millera a Jana Kadlece. O fungování mozku v konf.situacich v ní také píší. Brněnským v případě zájmu mohu půjčit ;)

Umět to jakkoliv ovládat, jsem se po přečtení knihy samozřejmě nenaučila, ale aspoň si po hádkách s manželem říkám, ze za to nemůžeme, ze nám vypíná mozek :D

Lilly_Ku To už je asi kus od kusu a hodně záleží na tom, z které strany člověk přichází, jak to v sobě má nastavené (možná jsem už někde zmiňovala moji někdejší paní bytnou, kterou naštval topenář: "moc jsem se na něj rozzlobila, ani kávu jsem mu nenabídla"). K původnímu tématu říkám tolik, že úrazy mohou být různého druhu a někdy není špatné rozhodnout si sám, co mi za to stojí. 

A třeba v osobních vztazích je mi rozhodně milejší přímý projev emocí v konkrétní situaci než ex post hovory o tom, co kdo kdy cítil.

Lav Zřejmě jsi byla přesvědčivá

 K původnímu tématu říkám tolik, že úrazy mohou být různého druhu a někdy není špatné rozhodnout si sám, co mi za to stojí. 

K tomu bych řekla jen tolik: rozhodnutí akceptovat riziko je plně v kompetenci daného člověka. Je ale rozumné ho akceptovat s plným vědomím možných důsledků. Pokud se kdokoliv rozhodne jít do konfliktu s tím, že akceptuje ublížení na zdraví, nemám s tím absolutně problém.

Problém mám s potlapkavanim typu: pojďme si poradit jak magora usadit. Protože tam to vědomí možných důsledků chybí.

notna Já (a předpokládám i Mermaid ) jsem breptu a trdlo zmínila v jiném kontextu než je dnešní debata. Tehdy rozhodně nešlo o odrážení agresivních útoků.. a líbit si nechal kdekdo kdeco

​Přesně tak, moje reakce nebyla na včerejší nebo dnešní popisky hrůzných zážitků s (nejspíš) psychopatama, ale vzpomenutí na jednu nejmenovanou přispěvatelku (protože psát o ní bez ní se tady už taky nesmí), která když už nevěděla kudy kam, tak každého blahosklonně označila za "breptu" nebo "trdlo" a ještě z kontextu jejích příspěvků vyplývala neskutečná nadřazenost její osoby oproti všem oponentům,...ale jak řekla Fiction, nebudeme drbat. Byť podle mého, skutkový popis (i minulého) děje, není drbáním, ale vylíčením (byť subjektivně zabarveným) reality

A abych přispěla i k tématu, tak onanista svýho času pravidelně číhal na trase: moje ZŠ, za ní oblíbené lavičky (městská hora), kam se chodilo kouřit a kromě kouření to bylo místo pro setkávání s tehdejšíma idolama, asi 400 m od těch laviček, na skoro vrcholku kopce, byla vinotéka, kde tehdy šlo koupit krabičku cigaret nebo kusovky (i v našem věku 13, 14 let), kde skoro na konci cesty k té vinotéce bylo pár borovic, tak u těch borovic často v odpoledních hodinách hlídkoval úchyl - onanista, protože věděl, že dřív nebo později během odpoledne pomažou holky pro kusovky nebo krabku cíg a i mladší děti tudy chodily domů, a měl vytrvalost, vždycky tam nějaká školačka šla. V 8 letech bych možná měla traumatizující zážitek, ale od těch 12, 13 jsme se mu s kamarádkama vždy jen těžce vysmály, vždycky jsme šly minimálně dvě, spíš tři a víc a hulákaly na něj něco v tom smyslu, aby si ho schoval a pak po nějaké době zmizel, možná i díky nám, zhuleným patnáctkám, který nešly pro slovo daleko, než aby tam chodily vytřepaný holčičky z 1. stupně, z čehož měl on (úchyl), spíš větší uspokojení, než z puberťaček, co mu to slovně nandaj, nicméně co jsme mu verbálně nandavaly skoro rok (už jsme věděly, v jakou dobu tam číhá, někdy jsme vzaly i spolužáky - kluky, aby to mělo grády), tak tam odtud zmizel. Což se nevylučuje s tím, že šel číhat do příznivějšího prostředí, ale my měli (včetně těch spolužáků, co se lovu zúčastnili), fakt dobrej pocit na konci devítky, že už naše následovníky otravovat nebude.

K exhibicionistum... V jednom (temer nesouvisejicim) seminari na VS se prednasejici obsirne a rad venoval sexualnim uchylkam. Jako . Nicm.mluvil o tom, ze exhibicionistu uspokoji to, ze byl viden, tj.jakakoliv reakce (klidne zesmesnujici) mu udela dobre. Od te doby se tvari v tvar (?) temto chlapikum snazim zachovat maximalni poker face, at z toho setkani aspon nic nemaji. 

Pavlena Já mám pocit, že snad od těch 14/15 jsem už nikdy exibicionistu ani neviděla, jen tehdy na tom našem maloměstě...zato na VOŠ, kde jsme mimo jiné měly několik semestrů psychiatrie a se spolužačkama se rády samodiagnostikovaly na leccos (edit: část umazána, po úvaze příliš osobní), tak byly nějaké přednášky věnované těm odchylkám/úchylkám a to jsem fakt čuměla, co je možný. Ráda říkám do dneška, že kdybych měla někoho, kdo by mě motivoval už na ZŠ na gympl (a chemie mě vždycky bavila), tak jsem dnes mohla být psychiatr nebo alergolog, tzn. lékařství, který nedělá krvavý věci, skalpely, stehy apod., no a místo toho jsem šla po humanitní větvi a dělám, co dělám (a ten alergolog by mě fakt bavil )

Mermaid Já myslím, že nejde být psychiatr či psycholog a nějak se z toho sama nebyt trochu magor nebo prostě nemít nějak ovlivněnej život. Ale alergolog dobrý no! Zrovna i jednoho budu shánět, škoda teda pro všechny tady!  

Karja skoda, ze nejsi ze stredních čech, můj alergolog je opravdu špičkovej, po cca 20 letech na antibiotikách kvůli dokola angínám, zánětům průdušek apod, mi udělal skoro 3 letou terapii (pro dospělé) lékem jménem Ribomunil, brala jsem to jeden rok 3 práškyxtýden, druhý rok 3xpráškyxdva týdny, potom nějak na střídačku, nicméně v roce 2019 jsem to dobrala a od té doby mám klid, ale jakože klid totální, od té doby jsem nebyla nemocná

edit: Ribomunil se to jmenuje na 100 procent, ale ne každý lékař to chce aplikovat/doporučuju Mudr. Hojku - Beroun, to je odborník (byť se může zdát, že maloměstský, ale furt odborník jako prase)

Mermaid No počkej ale od Prahy na jakou stranu? Třeba by se mi to hodilo?

Karja od Prahy na západ, Beroun, Mudr. Hojka, to je pro vás asi dost daleko...ale je fakt skvělej...a jsou známy i případy, co k němu přišli kvůli pálení žáhy nebo jiné žaludeční věci a on pomohl, protože našel pravou příčinu...za mě - je fakt dobrej

Nevim ani kam to dát, ale bože ne. Prosím NE!

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/usa-ambasada-kyjev-pracovnici-evakuace-zadost_2201221912_til

continuity To teda!