Moji čtyři blízcí lidé pracují v nemocnici v jednom z nejhůř postižených regionů. Už včera se začalo mluvit o tom, že tak za 10-14 dní nebudou moct přijímat další pacienty, zatím je pravděpodobně budou moct vozit jinam v rámci regionu, když ani to nebude stačit, tak různě v rámci země.
Všichni jsou momentálně na JIP a jeden z nich jde příští týden na ARO. Už teď jsou enormně vyčerpaní, nikdo z nich s tím seknout nechce, ale obávám se, že to sekne s nima. A pokud to fyzicky vydrží, mám strach, že se to na jejich zdraví projeví později. Je teď ani žádná vláda nezajímá, myslím, že začali doufat spíš v nějaký zázrak.
Jak jsem byla celkem dlouho v klidu, tak se začínám propadat do černé díry, když vidím na jedné straně nemocné a zdravotníky, staré opuštěné lidi, matky samoživitelky na pokraji fyzického a finančního krachu a na druhé straně naši vládu ..